NAJVÄČŠIA DATABÁZA
ŠTUDENTSKÝCH REFERÁTOV NA SLOVENSKU

Nájdi si dokument, ktorý potrebuješ v inom jazyku: SK CZ HU

Celkom referátov: (12584)

Jazykové kurzy, štúdium a pobyty v zahraničí
Prihlásenie Prihlásenie Registrácia
Pridaj svoju prácu

Referát Poznání Boha a vyznání víry

Odoslať známemu Stiahnuť Nahlásiť chybu Buď prvý, kto sa vyjadrí k tomuto príspevku (0)

Doplnkové informace o referáte:

Oblasť:Náboženstvo

Autor: antiskola@antiskola.eu

Počet slov:1977

Počet písmen:9,744

Jazyk:Český jazyk

Orient. počet strán A4:5.41

Počet zobrazení / stiahnutí:4363 / 187

Veľkosť:11.69 kB

Poznání Boha a vyznání víry



OBSAH

Velké vyznání víry 3
1. Poznání Boha vlastním srdcem 4
1.1. Víra a pochybnosti 4
1.2. Tajemství 4
1.3. Buh kolem nás 5
2. Poznání skrze církev 5
2.1. Církev – spolecenství a ucitelka víry 5
3. Buh a Písmo svaté 6
3.1. Písmo svaté – doklad a duše víry 6
3.2. Dnešní církevní výklad Písma 6
Záver 7





















VELKÉ VYZNÁNÍ VÍRY CÍRKVE
Verím v jednoho Boha,
Otce všemohoucího,
Stvoritele nebe a zeme,
všeho viditelného a neviditelného.
Verím v jednoho Pána Ježíše Krista,
jednorozeného Syna Božího,
který se zrodil z Otce prede všemi veky:
Buh z Boha, Svetlo ze Svetla,
pravý Buh z pravého Boha,
zrozený, nestvorený,
jedné podstaty s Otcem:
skrze neho všechno je stvoreno.
On pro nás lidi a pro naši spásu
sestoupil z nebe.
Skrze Ducha svatého
prijal telo z Marie Panny
a stal se clovekem.
Byl za nás ukrižován,
za dnu Poncia Piláta
byl umucen a pohrben.
Tretího dne vstal z mrtvých
podle Písma.
Vstoupil do nebe,
sedí po pravici Otce.
A znovu prijde, ve sláve,
soudit živé i mrtvé
a jeho království bude bez konce.
Verím v Ducha svatého,
Pána a dárce života,
který z Otce i Syna vychází,
s Otcem i Synem
je zároven uctíván a oslavován
a mluvil ústy proroku.
Verím v jednu svatou, všeobecnou,
Apoštolskou církev.
Vyznávám jeden krest
na odpuštení hríchu.
Ocekávám vzkríšení mrtvých
a život budoucího veku.
Amen.

1. Poznání Boha vlastním srdcem
1.1. Víra a pochybnosti
Vyznání víry církve zacíná sluvkem „Verím“. Krátké sluvko, a prece dalece závažné svým obsahem. Mohu skutecne verit, tj. mít duveru? Nebot kdo jsem já? Kdo jsem, proc jsem a k cemu jsem? V co mám verit a komu smím verit a duverovat? Snad bych rád veril, ale nejsou tu spíše duvody pro neduveru? Neprepadá nás velmi casto úzkost? Nevede nás mnohé spíše ke skeptické zdrženlivosti? Mohu se ve své víre spolehnout na urcité náboženství nebo vyznání? Smím také s církví ríci „Veríme“? Náš život plyne den za dnem, týden za týdnem. Obycejne má vše své místo a svuj rád. Až jednoho dne se vynorí otázka: K cemu vlastne tohle všechno?1
Pochybnost a víra chodí vždy ruku v ruce. Verím, ale zároven o této své víre pochybuji – a nezáleží na tom, ceho se má víra týká. Po celý svuj život clovek nekomu a necemu verí. Každá víra vyverá z hlubokého presvedcení, že práve „ to ono“ si naši víru a duveru zaslouží. Protože tam kde je víra, bývá také duvera. Jako první duveruje každý malý clovícek svým rodicum. Verí, že oni pro neho chtejí jen to nejlepší a budou se o to ze všech sil snažit. Pak ale prijde období, kdy tato prvotní víra a duvera je ohrožována presvedcením vlastní pravdy. Mladý clovek si myslí, že on sám ví nejlépe, co je pro neho dobré a co ne. Když ale život uštedrí svou první ránu, vrací se rád zpet pod ochranu svých rodicu. Všichni víme, že pod ochranou rodicu nezustaneme vecne, ale ona ochrana a jistota-víra, že nás mají rádi takové, jací jsme, nám dává sílu k žití vlastního života. A tak je to i s vírou v Boha. Víme, že Buh pro nás chce to nejlepší, ale obcas jsou naše pochybnosti silnejší než víra a my se musíme na vlastí kuži presvedcit, že potrebujeme boží ochranu a sílu, aby se naše víra posílila práve tímto poznáním.

1.2. Tajemství
S Bohem a božím zázrakem se mužeme setkávat na každém kroku svého života, stací mít jen duši a oci dokorán. V 17. století rekl jeden židovský filosof Baruch Spinoza – „deus sive natura“ – Buh cili príroda. Za tento svuj výrok byl vyobcován z amsterodamské synagogy.
Je treba rozlišovat mezi vírou a náboženstvím. Náboženství se clovek muže naucit ve škole nebo v kostele, nebo ho proste pochytit a celý život bezmyšlenkovite opakovat ucení ci obrad.2 Víra je vecí velmi osobní a intimní. Nemusím dávat všem na odiv svou víru, abych byl zván dobrým krestanem. To, co cítím ve svém srdci, je na víre to nejduležitejší.
Víra je svobodným rozhodnutím – pokud chceme, aby nekdo opravdove veril, nemužeme ho k nicemu nutit, každý se musí svobodne rozhodnout – zda verí ci neverí. Pravá víra vychází nejdríve z hlubokého presvedcení ze srdce a teprve po dlouhé dobe je i záležitostí rozumu. Rozum nás muže v naší víre zrazovat, ale srdce nás obelhat nedokáže a hlavne ani nechce. Život cloveka je cestou, cestou dovnitr tajemství. To je základní presvedcení jak všech náboženství, tak i bible: Tajemství cloveka hranicí s ješte hlubším a ješte vetším tajemstvím, které v reci jak náboženství, tak bible nazýváme Buh. Mužeme však Boha zakoušet a poznávat?3

1.3. Buh kolem nás
Mužeme, práve skrze naši víru. Boha mužeme videt na každém kroku kolem nás. Starý i Nový zákon svedcí na každé stránce: Buh, který je lidem skryt a prebývá v neprístupném svetle, vystoupil ze své skrytosti a zjevil své tajemství, „které od vecných casu nebylo vysloveno“. Clovek nebeží proto pri svém hledání Boha do prázdna, Buh mu naopak vychází vstríc. Buh netruní v nedosažitelné dálce, prišel do naší blízkosti a dává se nám poznat slovy a ciny.4 Když chceme mít pocit, že všude kolem nás je Boží Duch, nemusíme proto okamžite a bezpodmínecne jít do kostela. Stací malá procházka do prírody, aby se tento pocit dostavil. Pohled na živou prírodu v cloveku vyvolává pocity uklidnení a harmonie. Uprostred prírody s modrým nebem nad hlavou jsme vždy blíž k Bohu, cítíme totiž kolem sebe jeho prítomnost – ve stromech, zvíratech, vode i v lidech, kterí nás obklopují.

2. Poznání skrze církev
2.1. Církev – spolecenství a ucitelka víry
Formulace ve vyznáních víry prvotní církve jsou rozdílné. Zatímco se v Apoštolském vyznání víry ríká „verím“, v úvodním reckém textu „Velkého vyznání víry“, formulovaném na obou prvních všeobecných koncilech, se ríká „veríme“. Tyto dve formulace si neprotirecí, rozdíl spíše vyjadruje urcité napetí spocívající v podstate víry. „Verím“ znamená: víra je svobodné, zodpovedné a neprenosné rozhodnutí jednotlivého cloveka. K nemu nesmí být nikdo nucen proti své vuli a proti svému svedomí. „Veríme“ znamená: nikdo nemuže verit jen pro sebe samého. Nikdo si víru sám nedal, každý ji dostal od tech, kterí verili pred ním. Nikdo si také nemuže víru ponechat pro sebe samotného; musí ji predávat dalším. Každý je tedy clánkem v obrovském retezci verících. Každý je odkázán na to být udržován ve víre jinými, kterí s ním verí. Proto platí: „jeden krestan, žádný krestan“. Každý je odkázán na spolecenství verících.5 Casto byla církev prirovnávána k lodi, která je vlnami a bouremi dejin hnána sem a tam, která však, protože Kristus je pri ní, prevede bezpecne víru a verící na druhý breh nového života. Ješte duležitejší je obraz „matky církve“. Je to ona, které vdecíme za život víry a která nám ve víre poskytuje potravu a bezpecí. Jako naše matka je soucasne „ucitelkou víry“. Nazýváme ji „Mater et Magistra“(Matka a ucitelka), protože práve od ní se ucíme reci víry. Musíme si jiste tuto rec vyzkoušet a overit na našich vlastních zkušenostech, ale ty se musí dát overit tím, co predávali svedci celých století a celé spolecenství verících. Celá církev je na základe príslibu Ježíše Krista „sloup a opora pravdy“. „Verím“ proto znamená: pripojuji se k tomu, co my veríme. 6
3. Buh a Písmo svaté
3.1. Písmo svaté – doklad a duše víry
„Neznat Písmo znamená neznat Krista“ (sv. Jeroným). Ctení a výklad Písma svatého je proto podstatnou soucástí církevní bohoslužby. Obojí je také základním poverením církevních úradu a základním úkolem teologie. Bez pravidelné osobní cetby Písma není predevším možný žádný opravdový krestanský život.
Protože je nám Boží zjevení prístupné jen prostrednictvím svedectví poslu Starého a Nového zákona a jeho písemné odezvy v Písmu svatém, patrí vznik Písma svatého k procesu zjevení. V nem a skrze nej mluví Buh sám k nám. Nejen že obsahuje a dosvedcuje Boží slovo, ale je vskutku i Božím slovem. Aby se vyjádrila Boží prítomnost v Ježíši Kristu skrze slova Písma svatého, prináší se pri slavné liturgii slavnostne evangeliár a uctívá se.
K lidskosti a historicnosti Písma svatého patrí také to, že jednotlivé cásti Nového zákona vznikly v prvotní církvi a pro prvotní církev, resp. církevní obce. Své „místo v živote“ mají v rane krestanském zvestování, liturgii, katechezi, apologetice a konkrétních problémech rádu církevních obcí. Prvotní církev byla také tou, která sebrala ruzné spisy Nového zákona a spolu se Starým zákonem je prohlásila za kánon. Tak je Písmo svaté Knihou církve. Muže se mu dobre rozumet jen tehdy, když se interpretuje ze života, ducha a víry církve, v nichž vzniklo. Pri naslouchání Písmu svatému je treba tedy slyšet spolu s ním svedky víry všech století. Písmo svaté nebylo vloženo do ruky jednotlivému vykladateli Písma, ale venováno církvi jako celku. Církev jako celek je všeobjímající „My“ víry.7

3.2. Dnešní církevní výklad Písma
Pro nej je Písmo svaté zcela slovo Boží a zcela slovo lidské. Je tudíž treba je slyšet v lidské historické podobe a skrze ni slovo Boží. Neomylná autorita prísluší Písmu, jen co se týce pravdy, „kterou chtel mít Buh zaznamenanou v Písme svatém pro naši spásu“. Závazné je pritom svedectví Písma jako celku v jeho jednote Starého a Nového zákona. Jednotlivé místa Písma se musí tedy vzájemne interpretovat. Je treba v mnohohlasnosti Písma slyšet vzájemnou symfonii. Abychom pochopili tento celkový smysl písma svatého, musíme vycházet z dnešního vedomí víry církve, predevším z církevního vyznání víry, a musíme je pak interpretovat v zrcadle puvodního svedectví Písma a pak opet prekládat do kontextu soucasné církve. Církev tedy interpretuje Písmo, ale i naopak tu z Písma vyplývá neco podstatného pro interpretaci církevní nauky a praxe. Pokud se historicko-kritický výklad Písma zaradí do tohoto souhrnného procesu interpretace a neuciní se jediným a nejvyšším rozhodcím o smyslu Písma, mohou jeho kritické pripomínky a predkládání problému plodne pusobit pro chápání víry v církvi.8

Záver
Žádné sebevetší lidské úsilí nemuže naplnit dynamiku a velikost krestanské nadeje. Protože krestanská nadeje presahuje všechny lidské hranice, spocívá v její podstate, že je ciste lidsky zklamávána. Je v tomto svete vždy spojena s napadáním, utrpením, sužováním a pronásledováním. Ale krestan, který verí v Boha nadeje nepotrebuje rezignovat v životních zklamáních, nezdarech a katastrofách dejin. Jeho nadeje spocívá v Bohu, který skrze Ježíše Krista v Duchu svatém definitivne zjevil a nám sdelil svou lásku. Proto mužeme ríkat se záverecným veršem Te Deum (Bože, chválím Tebe; 4. Století):
„Vždyt, kdo v tebe doufá jen,
nikdy není zahanben.“
(Kancionál 932)
Tuto duveru a tuto nadeji vyjadruje i „amen“, kterým koncíme církevní Vyznání víry pri jeho liturgickém použití. V puvodním hebrejském textu má slovo „amem“ stejné koreny jako hebrejský výraz pro „verit“. „Amen“ na konci tedy opet chápe slova „verím“ ze zacátku Kréda a ješte je umocnuje: „Ano, tak tomu je“, „za tím stojím“, „v této víre je pevne zakotvena moje nadeje“. Podle Nového zákona se Ježíš Kristus sám jmenuje „Amen“. Je základem, obsahem a cílem naší nadeje: „Ke všem zaslíbeným Božím, kolik jich jen jest, bylo v nem receno ´Ano´. A proto skrze neho zní i naše ´Amen´k sláve Boží“.9

„ Na pocátku bylo Slovo
a Slovo bylo u Boha
a Slovo byl Buh.“













Použitá literatura:

Vyznání víry církve, preklad 1. dílu katolického katechismu pro dospelé, Nemecká biskupská konference 1985, vydalo sdružení sv. Jana Neumann v edici Knihovna Setkání

Orbis bene vivendi, Erazim Kohák, edice Letokruhy, Junák – svaz skautu a skautek CR, Praha 2001

Citace:

1 Vyznání víry církve, str. 20
2 tamtéž, str. 27
3 Orbis bene vivendi, str. 48
4 Vyznání víry církve, str. 36
5 tamtéž, str. 39
6 tamtéž, str. 40
7 tamtéž, str. 42
8 tamtéž, str. 44
9 tamtéž, str. 316

Diskusia

Buď prvý, kto sa vyjadrí k tomuto príspevku (0)

Podobné dokumenty

Názov práce Dátum A4 Slová Hodnotenie
 
cz Úvod do… 14. 3. 2007 3854 -- --
 
sk Konkrétni morálka 2. 3. 2005 2638 -- --
 
sk Morálna teológia 2. 3. 2005 2911 -- --
 
cz Casnost jako… 13. 7. 2006 3936 -- --
 
cz Možnosti využití… 6. 9. 2007 4814 -- --
 
cz Emil Juliš 19. 7. 2006 4418 -- --
 
cz Náboženství střední… 4. 11. 2010 4896 4.0 1303
 
cz Místo rituálu v… 6. 9. 2007 4744 -- --
 
sk História - novovek 13. 4. 2007 3953 -- --
 
sk Etika-5.prikázanie 3. 3. 2005 2597 -- --