NAJVÄČŠIA DATABÁZA
ŠTUDENTSKÝCH REFERÁTOV NA SLOVENSKU

Nájdi si dokument, ktorý potrebuješ v inom jazyku: SK CZ HU

Celkom referátov: (12584)

Jazykové kurzy, štúdium a pobyty v zahraničí
Prihlásenie Prihlásenie Registrácia
Pridaj svoju prácu

Referát Hlavní filosofické směry 20.století

Odoslať známemu Stiahnuť Nahlásiť chybu Buď prvý, kto sa vyjadrí k tomuto príspevku (0)

Doplnkové informace o referáte:

Oblasť:Filozofia a politika

Autor: antiskola@antiskola.eu

Počet slov:3027

Počet písmen:13,994

Jazyk:Český jazyk

Orient. počet strán A4:7.77

Počet zobrazení / stiahnutí:5597 / 245

Veľkosť:16.8 kB

Hlavní filosofické smery 20.století


Filosofie existence


Vývoj myšlení se dostal ve 20.stol. do krizové situace. V kruté
zkušenosti svetových válek a hospodárské krize totálne padá osvícenské
pojetí dobrého a pozitivne se vyvíjejícího cloveka; clovek je odhalen
ve své bíde a bezmocnosti.



Výslovne se rozvinula teprve ve 20.stol., avšak její pocátky
spadají do pol.st. 19. Rozhodující prulom smerem k FE ciní:






Kierkegaardova teologie existence
– chce jedince privést k plnosti jeho bytí, tj. k existenci; ta
se uskutecnuje svobodným rozhodnutím, jímž clovek sebe sama klade a
uchopuje, a vírou, s jejíž pomocí se zabydluje v Bohu; tomu predchází
úzkost jako otresení všeho konecného a zkušenost nicoty.





Kierkegaarduv podnet rozvíjí spríznené proudy. Nejblíže
ke Kierkegaardovi stojí:




Karl Jaspers (1883-1969); krome toho je ovlivnen
Kantem. Jedince jako existenci nelze pochopit z ob., jako konkrétní
bytost se musí ve své jedinecné dejinné situaci osvetlit sám ze sebe.
Proti nicote zažité v úzkosti se E potvrzuje prostrednictvím
rozhodnutí býti sebou (Selbstsein).
= teistický E.






„bytí“ = obemykající (Umgreifende), clovek je uprostred
tohoto „obemykajícího místem, na nemž se odehrává velké ontologické
dejství, a jeho existence sestává ze 3 dynamicky propojených složek“
Dasein, vedomí a duch.

protejškem trojice Dasein –vedomí-duch je svet. Svet je pól
všech možných fyzických i duchovních aktivit, svet je podložím situací,
v nichž se Dasein nalézá a které vytvárí. Svet nelze nikdy
pojmout jako celek a nabízí se proto pouze jako hranice a omezení, na než
Dasein pri své cinnosti naráží. Svet Daseinovi uniká a tak se D. cítí
jako neco nedostatecného, když se sveta nemuže zmocnit. Rodí se údiv,
že svet není takový, jaký se zdál a s tím souvisí úkol jít za tím
skrytým. Tak vzniká filosofie.

Dasein cítí, že není vším, že má být necím jiným, necím, co
je treba odhalit. Tím se cítí samo v sobe jako neustálá možnost,
jako svoboda k rozhodnutí. Jakmile je
samo sobe dáno v této poloze, jest jakožto existence.

E= trvalá možnost, stojí neustále ve volbe, zda být ci nebýt. Aby se
E prokázala ve své puvodnosti, potrebuje totálne vystoupit ze sebe sama,
nebot každé opravdové rozhodnutí je úplné, když muže zcela opustit místo,
v nemž se nalézalo. A tak E všechny možné podoby sveta presahuje
a chce presahovat. „Obemykající“ už nevidí zúžene jen jako svet,
je to už vnímáno jako prostá transcendence.
Ta není prostor mimo nás, ale aspekt obemykajícího, pro Dasein skrytá
plocha.


šifry – neuchopitelnost a absolutnost transcendence se ukazuje pouze
symbolicky – v tzv. šifrách.Pojmem šifra hodlá Jaspers poukázat na
potrebu promenit dosavadní „pozitivistické ctení“ sveta jako prostého
souboru faktu.



Existenciální filosofie chce brát každý fakt jako „šifru“,
poukaz k necemu…, jako príležitost k prosvetlení stavu naší
existence, které o nich mužou vypovedet daleko víc, než treba ve formálne
logické podobe. -----------



Podle Drb:






existence: není bytí,
ale možnost bytí, musí se prožít, ve vztahu k rozumu je
nepochopitelná


komunikace: existence
socializace, existence vuci „Ty“; milující zápas; vydání se druhému
cloveku; vymezení naší existence vuci jeho existenci


dejinnost: vždy je
existence v nejaké situaci, case, dejinnost však pro cloveka
neznamená to stejné jako casovost; lidé tu jsou naporád, jen jako možnost


svoboda: =možnost výberu




G. Marcel (1889-1973) – další z predstavitelu
existencialismu, bývá pocítán mezi „krestanské“ existencialisty, on
sám však chápe svou filosofii jako odpoved na výsostne ontologické
tajemství a krestanství samo je mu jednou z možných variant ustavicného
hledání odpovedi.Existence = nadeje, vzývání, ne úzkost a starost






M. považuje svuj myšlenkový postoj za jakýsi „novosokratismus“, což
už samo prípadné spojení s krestanstvím rozmelnuje. Vyskytují
se u nej pojmy jako: nadeje, vernost, soucit, otevrenost,osobní Buh,…

vychází z bežné situace: clovek navzdory tomu, že je mu
technikou a každodenním mechanismem prostého života predkládáno mnoho
„vyrešených“ problému, je stále címsi nutkán nebýt v této
zabydlenosti spokojen

chceme-li se nejak dotknout bytí = „mystéria“, musíme sestoupit k tem
existenciálním zážitkum, které nás nejak vrhají mimo jmení.

nositelem existence každého individua je vztah ke konkrétnímu Ty,
Ty muže mít podobu boha nebo i osoby



Existencialismus, který ve se 20.stol. nejvíce zasloužil o
popularizaci problému filosofie cloveka, vdecí Martinu
Heideggerovi (1889-1976) za mnohé podnety.
Sám Heidegger se ovšem odmítl zarazovat k existencialismu, považoval
se spíše za predstavitele fenomenologie, orientované na vedecké výzkumy.





H. nemluvil nikde o cloveku, nositele naší existence = Dasein a chtel
tím naznacit, že clovek je spíše místem, kde se deje událost bytí.
Dasein si musí svoji existenci zajištovat, k naší E patrí
nehotovost.

cloveku záleží na tom, jak mu je, je na svém bytí zainteresován,
což H. nazývá existencí


jsme do sveta vrženi
bez našeho pricinení, presto máme odpovednost za to, jak svuj život žijeme-








autentický život – nežiju podle
tlaku okolností, ale podle sebe


neautentický život – nechám sebou manipulovat, jsem soucástí
anonymní masy







mé bytí je spolubytím ve svete

clovek žije v case, lidské bytí je „bytí ke smrti“

clovek je bytostí pravdy, pravda bytí se odhaluje skrze cloveka,
který se na bytí ptá; chceme-li žít plne, musíme odkrývat bytí
pod nánosem bežného života – „Filosof je prítel bytí.“




Drb: Existencialismus = clovek není úplne atomizován, je
to individualistická a antropocentrická filosofie, má 2 smery:





teistický (zakotvení možné jen v Bohu)

ateistický



- Na rozdíl od F.života se zabývá ne obecným, ale konkrétním
clovekem.



Jen v mezních situacích je možné, aby clovek vypovedel
neco o svete. Hlavní je lidská osamocenost, což ale není absolutní
izolovaností. Jsou ruzné typy existencialismu (od voluntarismu – Sartre až
po fatalistický smer – Kierkegaard)




Jean Paul Sartre (1905-1980) –byl v odboji, pak byl
marxistou a nakonec E. reprezentuje francouzské ateistické
existencialisty, autor románu „Hnus“ – vyjádril zde pocit bezduvodnosti
a tíže existence, zároven je zde i skryto východisko- angažovanost pro
druhé. Vychází z Heideggera, Husserla a Hegela.







Jsme k svobode
odsouzeni, jsme jen tím, cím se sami uciníme.
Není Buh, nejsou predem daná urcení, je jen naše existence tady a
ted.




Existovat = být




Svoboda se naplnuje v angažovanosti pro druhé a je
vázána svobodou druhých => „Nic nemuže
být dobré pro nás, není-li to dobré pro všechny.“





Albert Camus (1913-1960) – Francouz, spisovatel,
„Cizinec“- román o odcizení cloveka, lhostejnosti, nezájmu o hlubší
postižení života





Lidská existence je absurdní, svet je absurdní, nesrozumitelný.

„Mor“- možné reakce na absurditu – absurdita nemusí paralyzovat,
muže být výzvou k aktivní revolte, boji proti zlu

I když sám boj proti absurdite je absurdní, muže v nem clovek
nalézt smysl a štestí.



Camusova revolta není revolucí a násilím; je to dustojný
vzdor usilující o spravedlnost a krehké štestí cloveka.




Existencialismus byl výzvou ke svobode a odpovednosti.




Existencialismus – Filosofie dialogu




Velmi blízko k základní Marcelove myšlence o otevrenosti
lidské existence ve vztahu k „Ty“ mel židovský e. myslitel Martin
Buber (1878-1965) – teista Buber se
domnívá, že k existenci každého jednotlivce patrí vztah k druhému,
k Ty.





Pro cloveka je svet vymezen 2 základními vztahy: Já-Ono a Já-Ty. Ono
zastupuje vždy neco urcitého, nejakou vec, s níž je možno nejak
nakládat. Ty
naopak nelze nikdy ucinit vecí, predpokládá prožitek úcasti a vzájemnosti.
Já i Ty jsou ve vzájemném vztahu prítomny stejnou merou. „Já povstává
díky Ty.“

Kdyby neexistovalo Ono, nemohl by clovek žít. Ale ten, kdo žije pouze
s ním, není clovek. Clovek v poslední dobe usporádává
svuj život do vecných institucích, které zcela vytlacují prítomnost
jakéhokoliv Ty. Ale jen vuci Ty jednáme jako otevrené osobnosti, tento
vztah k Ty není treba umele budovat, je v každém z nás.

Pr: u nemluvnat je hledání Ty drív než touha neco mít.




Filosofie života Henri Bergsona







postavena proti racionalismu, proti osvícenství, a proti
mechanické kulture, je pokracováním romantismu




intuice má prednost pred rozumem




cení si pohybu




clovek v abstraktním pojetí života, ne v konkrétním
živote





Henri Bergson (1859-1941)- fr. fil., navázal na nemecký
iracionalismus. O rozumu tvrdil, že má zásadní sklon svet „kouskovat“,
vytváret izolované modely.





vzhledem k povaze rozumu vidí veda svet pretržite, diskontinuálne,
mrtve vidí i život sám

ponorením se do oceánu života uvidíme v nem pravou povahu bytí;
je jím cas a trvání pohybu života

podstata sveta = tvorivý vývoj = „élan vital“ – životní síla
- ELÁN

naslouchat hloubkám jde jen intuicí, k té má blízko mystika a umení

Buh nám dává svet i život




NEOVITALISMUS – podle Drb: Historismus –


v nem. mluvících zemích, z lásky
k historii, pracuje se s dul. fenoménem – casem: jednou cosi je,
svet a život jsou relativní





historismus vede k slabosti a nerozhodnosti – „Težko si mužeme
z historie vzít ponaucení.“

Dusledkem historismu je, že i historická veda sama
je relativizována, i ona je casove a kulturne podmínena, nejen co do výberu,
znázornení a zájmu, ale i co se týce její platnosti samé.

Historismus tak vyústuje do filosofie
života a do pragmatismu, pro než je poznání
pouhým prostredkem životní vule.



Nemecký filosof Oswald Splengler (1880-1936) v knize „Zánik Západu“
sugestivne lící dejiny kultur. Každá kultura
se ve svém vývoji podobá organismu a prodelává nezávisle na jiných
kulturách stádia rustu, rozkvetu, odumírání a zániku.







Porovnáním príznacných rysu vývojových stádií s naší
západní „faustovskou“ kulturou lze videt, míní S. ,že jsme
vstoupili do stadia nehybnosti a ceká nás zánik.





Wilhelm Dilthey (1833-1911)-
nem. filosof; dospel od orientace na prírodovedu a pozitivismus k iracionalismu
(zájmu o logicky nesdelitelný obsah zkušenosti). Usoudil, že prírodní a
duchovní vedy se sice zajímají o tentýž svet, ale zatímco prírodoveda
zkoumá spolecnost zprostredkovane (prostrednictvím vecí), duchovní vedy
poznávají skutecnost prímo v našem prožitku. Základem poznávání
v duchovních vedách , kde ho zaujaly dejiny, má být intuice a
introspekce (naslouchání niternému hlasu).



podle Drb: Dejiny jsou tady k tomu, abychom videli jací
jsme. (Tak dochází k relativistickému historismu).




Pragmatismus



Od 19.stol. se evr. kultura obohacuje o podnety z Nového
sveta (USA), kde se uplatnil duch cinorodosti, vynalézavosti, souteživosti.
„Americké myšlení“- vyjádrila filosofie cinu a užitku –
pragmatismus (pragma = jednání).



Heslo: „Úcel svetí prostredky.“ „Svet je neco dynamického.“




William James (1842-1910) – vlastní zakladatel
pragmatismu. Otázka už nezní metafyzicky, zda Buh existuje, ale pragmaticky-
nikoliv je idea Boha užitecná, tedy oprávnená a pravdivá. V pragmatismu
je merítkem pravdy prospech: co je užitecné a úcelné pro me,
je pravdivé. Pravda je relativní, pluralitní, ruznorodá. Každému cloveku
se odkrývá z ruzných stran, s ohledem na jeho zámery.




Novotomismus



NT je cástí novoscholastiky, spolecne s personalismem
patrí do krestansky orientované filosofie. Novotomismus je považován za
nejvlivnejší, katolicky orientovaný smer, navazuje na Tomáše Akvinského
(13.st.). Podobne jako tomismus zduraznuje harmonii víry a rozumu
jako 2 zdroju poznání, mezi nimiž není rozchodu. V rámci této
harmonie se na 1.místo klade víra, protože její pravdy jsou božského puvodu
a tedy absolutní.



Avšak NT uznává také výraznou úlohu
vedy a vedení v moderní dobe. V rámci
ontologie respektuje NT nekteré prírodovedecké poznatky, napríklad prirozenou
evoluci; za jejíž prícinu pokládá Boha.




Jacques Maritain –
personalista, staví do stredu zájmu rozpolceného cloveka, který tu je









jako jedinec v stádu (nižší existence) a za

jako jedinecná osobnost (vyšší e.)









V Bohu se pomer mezi jedincem a jedinecností rozpouští.




Fenomenologie



= veda o fenoménech, o jevech



= veda o tom, co je; nezabývá se hypotézami



Predmety se nám ukazují ve vedomí, znamená F v užším
smyslu vedu o fenoménech ukazujících se ve vedomí.



Protože i pozitivistický fakt je
konstrukcí pozorujícího subjektu, vznikla potreba dostat se „k vecem samým“
– otevrít pudu naší zkušenosti, na níž by bylo mimo jakoukoliv
pochybnost zjevno, že to, co se ukazuje, ukazuje se takové, jaké jest.
Koncept vedy, který by za pomoci metodické redukce takovou zkušenost dovedla
odkrýt , pripravila Husserlova fenomenologie.




Edmund Husserl (1859-1938) – Prostejovský rodák,
nem., - zakladatel F., použil F. metodu, aby získal nezpochybnitelný základ
pro všechny vedy. Nejdrív se musíme vzdát odpovedi na vztah mezi
podstatou a jejím jevem, dále také –„-- na vztah mezi naším vedomím a
jevem.



Fenomény = brány jako objektivní, neprijímáme je racionálne,
my je prožíváme



w Filosofie
podobná Platónove jeskyne, jen s tím rozdílem, že F. pracuje jen s jevy-
jen se stíny, nezajímá ji, co za nimi stojí.




Filosofická antropologie



= fil. disciplína, která se ptá na povahu cloveka v celku
a na jeho místo v prírode. Tím se liší od ostatních ved. Za
historické predchudce FA bývají považováni: Immanuel Kant, Ludwig
Feuerbach, Karl Marx, Soeren Kierkegaard, nekteré myšlenky nem.
iracionalismu a F. života a dále i existencialisté a predevším M.Scheler,
A.Gehlen.



Max Scheler (1874-1928) – chápe cloveka jako
jednotu prirozeného puzení a ovládajícího ducha.



Podle Drb: clovek je ovlivnen 3 momenty: a) prírodou ; b)
rozumem a za c) žid. a krest. vírou, podle toho
usporádává Scheler i svou F:




w Antropologie : a)
fyziologická (biolog.), b) filosof. a za c) teologická (krestanská,ž)



Tyto 3 stránky antropologie se o sebe nemají starat, nemají
si jedna druhé všímat. Dejiny = vzáj. postupující proces prvotne bezmocného
ducha a prvotne slepých sil.



Clovek je vázán k Bohu.



Arnold Gehlen (1904-1976) – lidské slabosti dané
prírodou si clovek kompenzuje technikou a kulturou; všechny vynálezy a
kulturní výtvory jsou vlastne doplnky nedostatku, jimiž strádáme.




Neopozitivismus



= novopozitivismus



N. navazoval na scientistické myšlenky ve 20.letech. Odmítal
celou fil. tradici. Skutecne vedecká filosofie je podle NP možná jedine
jako „analýza vedeckého vyjadrování“, v konecných dusledcích
tedy jako analýza jazyka.



Základní disciplínou se stala logika (odtud také název pro
1. fázi NP „logický pozitivismus“.



B. Russel (1872-1970) – musíme brát naše pocitky,
zkušenosti jako neutrální fakta. Nemá smysl uvažovat odkud pocházejí a
jaké jsou esence. Jediné, co lze, je podrídit je peclivé analýze. BR
usiloval o atomizaci faktu a jednoznacnost všech výpovedí.



Ludwig Wittgenstein (1889-1951) – Skutecnost
porovnáváme s výrokem a tak zkoumáme jeho pravdivost. Cílem filosofie
je logické objasnování myšlenek. Vnejší svet registrujeme jen skrz
jazykové výpovedi.




„O cem není možno hovorit, o tom je treba mlcet.“




Logický pozitivismus = Vídenský kruh



Wittgenstein ovlivnil skupinu myslitelu, kterí vytvorili
vlivnou odnož novopozitivismu, tzv. Vídenský kruh. Patrili sem M.Schlick,
R. Carnap : „Smysluplnost každého výroku tedy
prímo závisí na tom, zda jej lze prevést na takovou základní formu,
kterou je možno (nejlépe empiricky) verifikovat.
Smysluplné jsou jen verifikované výroky.“




Operacionalismus



=naše pojmy, utvárené o svete jsou jen operátory
(dohody), konvencí stanovená oznacení pro souhrn operací (vychází z teorie
relativity).




Logický empirismus



= zabývá se sémiotikou (výzkumem jazyka), ta je rozdelena
do 3 cástí: a) syntax (vztahy mezi znaky), b) sémantika(smysl znaku, c)
pragmatika(mezi clk a jazykem).




Kritický racionalismus – K. Popper


Karl Raimund Popper
(1902-1994) – vedecké poznání je otevrené, relativní, nedogmatické, P.
byl kritikem všech „ideologií“, které vesmes pracují práve s bezohlednou
verifikací- jako napr. marxismus.





neciní si nárok na univerzální vedení

absolutní pravda neexistuje

poznání je docasné, falzifikovatelné

má ex. „otevrená spolecnost“ – pripouští alternativy, nelpí
na 1 pravde



Diskusia

Buď prvý, kto sa vyjadrí k tomuto príspevku (0)

Podobné dokumenty

Názov práce Dátum A4 Slová Hodnotenie
 
cz Hlavní filosofické… 17. 11. 2010 4423 7.6 2455
 
cz Fotografie mesta 40… 20. 7. 2006 3888 -- --