NAJVÄČŠIA DATABÁZA
ŠTUDENTSKÝCH REFERÁTOV NA SLOVENSKU

Nájdi si dokument, ktorý potrebuješ v inom jazyku: SK CZ HU

Celkom referátov: (12579)

Jazykové kurzy, štúdium a pobyty v zahraničí
Prihlásenie Prihlásenie Registrácia
Pridaj svoju prácu

Referát Marie Terezie

Odoslať známemu Stiahnuť Nahlásiť chybu Buď prvý, kto sa vyjadrí k tomuto príspevku (0)

Doplnkové informace o referáte:

Oblasť:Dejepis

Autor: antiskola@antiskola.eu

Počet slov:2546

Počet písmen:14,207

Jazyk:Český jazyk

Orient. počet strán A4:7.89

Počet zobrazení / stiahnutí:4242 / 94

Veľkosť:16.52 kB

Osmnácté století naplneno jest prevratnými myšlenkami církevními, vedeckými a politickými, Bylo pokracováním náboženské reformace, usilovalo o politickou reformaci, Jedním z predpokladu takové reformace bylo: zesadit s trunu církve, predevším církev rímskou. Zlomit její nadvládu nad státem i spolecností. Místo ní laická spolecnost brala rízení ducha i sveta do svých rukou. Útokem na církev zacala hnáti ve Francii spolecnost vynikajících mužu, kterým se ríká podle parížského kláštera, kolem nehož se soustredili, Portroyálští nebo podle zakladatele hnutí Jansenisté. To bylo ješte koncem 17. století.
Ve století 18. vzpoura rostla, až dohnala papeže k tomu, že Tovaryšstvo Ježíšovo roku 1773 zrušil, Nikdo nepochybuje - nejméne již církev a papežové, zejména Lev XIII., - že jansenism v 17. a odboj proticírkevní v 18. století jsou dílem reformace, pokracováním reformace.
Útok na jezovity byl útokem na Rím, jejž generálové jezovitští ovládali: "Cerný papež" byl obecný název generálu tech. Jezovitská morálka (probabilism a kasuistika) stala se morálkou církve. Co Pascal zacal, v tom osvícenci pokracovali. Byly proti jezovitum i námitky jiné nežli náboženské (v Portugalích), ale Francie byla verejným mínením Evropy. Není pochyby, že když papež Klemens XIV. rád jezovitský rušil, hledel zachránit už jen sebe a svou církev. Rušil rád "pro obnovení pokoje v krestanstvu".
Spolecnost vzdelancu 18. století byla proticírkevní skoro šmahem. Proticírkevní, ne však protináboženská. Byl by omyl posuzovat osvícence dle Voltaira, ac ani Voltaire neznal se k atheismu; protestantský bohoslovec a historik Troeltsch ukázal, že osvícenci anglictí, francouzští i nemectí nebyli protináboženští. Také je významné, že úpadkem katolické církve protestantství nic nezískalo. Žádný z tech vynikajících odpurcu Ríma církve katolické neopustil. Lec zustávali-li osvícenci katolíky, byli to katolíci svého druhu; katolíci docela jiní, nežli jaké si naši historikové podle naší doby predstavují. To se práve v dejinách osvícenství durazne musí vysvetlovat. Abych nechodil do ciziny pro príklady: proslulý ceský kavalír, vychovaný literaturou francouzskou, Kašpar Sternberg, když studoval bohosloví v Ríme, uvádel v disputacích odpurce své do rozpaku vetami z ucebnic protestantských. Když se stal kanovníkem v Rezne, delil své prátelské styky stejne mezi katolické jako protestantské kavalíry a z nejasných narážek životopisce jeho jest znáti, že byl ve spolecnosti zednáru. Praví-li se v životopise Dobrovského, že nekteré predpisy noviciátu jezovitského v Brne vykonával s ironií, není to na újmu jeho karakteru. Ostatne i dnes mnozí novicové sotva jednají jinak a nezasluhují výtky leda u tech, kterí noviciátních nesmyslu neznají. Však o tech vecech povíme si více pozdeji. Jen všeobecne jsem tu chtel napovedet, jaké bylo katolické ovzduší v 18. století všeobecne.
Bylo to ovzduší racionalismu. Rozum (ratio) stal se mírou a soudcem všech vecí. Nic neobstálo pred vedomím lidí, co se protivilo rozumu a co se vyvyšovalo nad rozum. Uznávalo se jen to, co bylo pokládáno za prirozené, clovekovu rozumu dostupné, tedy prirozené nábožsenství, prirozená morálka, prirozené právo - vubec prirozený stav. Spolecnost lidská chtela mít svuj život založený na svém rozumu a na své vuli místo na rádu a rízení božím. Všecko myšlení a cítení 18. století tíhlo racionalismem k tomu, aby zavedlo prirozenost do celého života. Racionální prvek projevil se v reformaci: v 18. století prijali jej myslitelé katolických zemí. Pokud racionalism zasáhl zejména do náboženství, neznamenal úsilí odstranit nebo znicit krestanství, nýbrž osvobodit je od všeho, co v nem bylo nadprirozeného. Tedy vysvléci je z dogmatických soustav a zbavit ho nadprirozených vlastností: zjevení, zázraku a mythu. Zato vážiti si v krestanství ducha a mravních živlu jeho. Toho mohlo být dle osvícenského mínení dosaženo v katolicismu jako v protestantismu. Proto osvícenci neprestupovali k žádné protestantské konfesi. A nedomnívejme se, že osvícenci pokládali své prirozené náboženství za neco méne dustojného a méne vznešeného než náboženství zjevené. Naopak náboženství, v nemž duraz položen byl na mravnosti, bylo jim pokrokem proti náboženství, jež kladlo duraz na ucení.
Jak racionalism provedl zesvetštení všeho života (zejména politiky), to patrí už jinam. Ctenárum snad stací toto upozornení na veci náboženské, aby pochopili, že osvícenci, byt nekdy uštepacne a pohrdave mluvili o Rímu, pokládali sebe za dobré katolíky, za katolíky uvedomelejší a pokrokovejší nežli byl Rím, vychovaný v dogmatech a v ucení jezovitském. Minula doba kacíru. Osvícenci stali se katolickými liberály, a zustal po nich ve všech zemích liberalism (liberální strany) jako duchovní smer, jenž v 19. století pronikl vedu i umení, politiku i národní hospodárství. V duchu tohoto liberalismu krestanství ocištené od nesnášelivosti melo v budoucnosti plnit své poslání jen mravními zásadami. Melo být prosto konfesijních sporu, nemelo bránit pokroku v žádném lidském oboru, melo vydávat plody lásky k bližnímu, zamezovat války, pornáhat utišteným, odstranovat rozdíly tríd a prispívat k rovnosti lidí a svádeti všecky národy a všecky díly sveta ve svazek mocné sympatie, vzájemnosti a bratrství.
Když naši historikové a životopisci Dobrovského zaznamenávají, že Dobrovský jako novic jezovitský konal nekteré predpisy s ironií, že nebyl nekolik let vysvecen na kneze, ponevadž byl podezrelý z kacírství, že konecne je patrno z mnohých okolností, že byl svobodný zednár; domnívají se, že tím vším eo ipso mohou nazývat Dobrovského theistou, osvícencem nevereckým a liberálem v duchu francouzských osvícencu.
To je však omyl. Ironie v noviciáte neznamená nic. Že byl u hierarchie pražské vykricen jako bludar, neznamená stejne nic, protože víme, jaký ten arcibiskup pražský byl obmezenec a protože víme, že za kacírství bylo Dobrovskému vykládáno i samo kritické odpravení legendy o zlomku evangelia sv. Marka, zato velmi mnoho znamená, že Dobrovský, neschopný pretvárky a nepravdy, dal se roku 1786 vysvetit moudrým biskupem hradeckým, že sloužíval mši a že poslední mši sloužil nekolik dní pred svou smrtí v Brne 1829. Nade všecko však je významné, jak Dobrovský prozrazoval, co se skrývalo na dne duše jeho, když upadl v pomatenost. Vyznával víru v Boha, cítil v sobe ducha prorockého a v pošumavském kraji sloužíval mši (jaksi zkrácenou) v jazyce staroslovanském. Že se umí modlit, napsal za zdravého rozumu Zlobickému do Vídne.
Nejméne již za poprení jeho náboženského smýšlení smí býti pokládáno jeho clenství v zednárské loži. Jen katolická církev nechce vedet nic poctivého o zednárích.
Racionalism slavil v 18. století vjezd do zemí protestantských ponekud hladceji, protože tam mel pudu pripravenu. Velmi poucný pro nás je odstavec v J. Bingových Dejinách literatury norské. V Norsku byl prukopníkem osvícenství spisovatel Holberg. O nem praví Bing: "Prímo vyslovil Holberg své názory ve svých Morálních myšlenkách a Epištolách. Jsou to krátká pojednání o všem možném a zejména dotýká se v nich Holberg náboženských otázek. Holberg vždy veril v boha; božské rízení bylo mu vysvetlením záhady sveta; popírace boha snáší jen potud, pokud neciní nic zlého; nebot neverí-li v boha, nemáme záruky pro jeho morálku. Co se týce verouky, míní, že se mají nechat veci vedlejší, aby se tím lépe hájily hlavní body; a nemužeme prijímat nic, co stojí ve sporu s našimi smysly a naším rozumem - tu bychom proto, abychom byli krestany, musili prestat býti lidmi. Nemužeme také prijímat nic, co je ve sporu s boží svatostí, spravedlností, dobrotivostí, moudrostí atd.; v boha musíme totiž verit pevne. A nesmíme nic verit, aniž jsme to zkoumali; je lépe bloudit, než býti orthodoxním z pouhé lenosti. Ale nemužeme žádat, abychom rozumeli všemu; nesmíme se pokládat za collegae a assesores v rade boží. Tak prostredkuje Holberg s umírnenosti své povahy mezi ucením církve a casovou, nároku plnou kritikou." (Preklad Milady Lesné-Krausové.) Ejhle, protestantský osvícenec!
V jakém stupni jednotlivé církve a jednotliví národové prijímali hnutí osvícenské, to záviselo na stupni jejich civilisace. Nedotcen nezustal ani jeden evropský národ. Ovšem v ríších reakcionárských jako v Rakousku, ac strženy byly do víru, boj osvícenství s Rímem byl tuhý. Také v zemích ceských.
Marie Terezie zdedila po svých predcích stát zubožený, ze všech evropských státu duševne nejtemnejší a hospodársky nejzpustlejší. Rakousko, nábožensky posuzováno, bylo od 17. století nástrojem protireformace a skoncilo v 18. století jako vasalský stát Ríma. Nositelé kultury vnitrní byli kneží a vojáci. Rímské bremeno tísnilo již Karla VI., ale pokus uvolniti se ze jha rímského stal se až za Marie Terezie.
Bezprostrední podnet dal papež Klemens XIII., veliký církevník a malý státník, jenž proti všem evropským dvorum podporoval jezovity ješte ve chvíli, když se už pod nimi borila puda, když nejucenejší mezi kardinály nesouhlasili s ním, když Rím roku 1761 byl už zaplaven hanopisy na Tovaryšstvo Ježíšovo. Papež vyvolal spor o Parmu, jenž se dotýkal Rakouska tak nepríjemne, že kanclér kníže Kounic v dobrém zdání o té veci navrhoval, aby Rakousko prerušilo všechno dopisování a všechny diplomatické styky se svatou stolicí (Arneth III, 21), Dle kanclérova mínení "v dnešních osvícenských casech je to jakási neslušnost", co papež delá. A také spoluvladar matcin, císar Josef II., psal svému bratru Leopoldovi 1768: "Od té doby, co žijeme v osvícených stoletích, rímská kurie nemá již tolik vlivu v politických vecech Evropy jako dríve." Byl dokonce rakouský biskup hrabe Thun, který byl neprítelem rímské kurie.
Rok 1768 znamená první roztržku mezi Rímem a Vídní, Vzájemné styky mezi nimi zlepšily se sice za papeže Klimenta XIV., ale trhlina nezacelila se už nikdy.
Marie Terezie zrídila roku 1770 komisi z osob duchovních i svetských, která jí mela radit ve vecech církevních. Komise dostala ihned do vínku návrh proslulého ucitele církevního práva Pavla Rieggera, aby byl zmenšen pocet církevních svátku. Už dríve vyjednala si Marie Terezie s Rímem, že v její ríši odpadlo 24 svátku. Riegger navrhoval jich zase radu, protože je potrebí víc pracovat pro zlepšení zemedelství a prumyslu, aby byl získán v cizine úver a doma láce výrobku. Rím vyhovel.
V zápetí prišel kanclér Kounic s dobrým zdáním, že Rakousko má mnoho klášteru a mnichu. Jestliže - tvrdil - zustane pri tom v Rakousku i v jiných katolických státech, budou ony klesat ješte víc, nežli klesají, a nekatolické státy v moci a bohatství budou stoupat. Vec zustala na odkladech.
V jiných prípadech Marie Terezie nemela rozpaku. Zrušila 1772 krejcarový poplatek za zpoved, nikdo nesmel být vyobcován z církve bez úrady s krajským úradem, zrušeno vezení v klášterích, zakázáno knežím svedecky podpisovati testamenty a posílat peníze za hranice a všeliké nezpusoby, které se nesrovnávají se stavem duchovním.
Velikou bolest zpusobilo Marii Terezii roku 1773 zrušení rádu jezovitského, jež narídil papež Kliment XIV. "pro obnovení pokoje v krestanství", Nebot císarovna jezovity prímo milovala pres to, že vycházely na jevo jejich ošklivé penežité rejdy (hässliche Dinge in Geldsachen). Nebylo však papeži možno odolat nátlaku jiných státu katolických, Chtel-li Rím v ohnivé palbe osvícenství aspon sebe zachrániti, musil obetovat jezovity. A Marie Terezie nemohla odolat duvodum vlastní církevní komise, v níž prevahu meli mužové osvícenští. Císarovna jich ráda nemela. Mela však v nejbližší blízkosti své tri osvícence nejhorlivejšího rázu: to byl vlastní syn a spoluvladar Josef II., do roku 1772 Gerhard van Swieten, profesor universitní a osobní lékar její, jehož císarovna zbožnovala pro jeho prímost a pravdomluvnost, a ríšský kanclér Václav Kounic, jenž sice predkládal císarovne o velkonocích zpovední lístek (1774), aby zachoval predpis, ale byl rozhodný jinak osvícenec, illuminát.
Katolictí dejepisci dohodli se na tom skoro bez výjimky, že budou lícit osvícenství jako neveru a vzpouru proti náboženství i Bohu. To je nesprávné. V západních zemích osmnácté století je, jak už receno, nábožensky a církevne dobou jansenismu a gallikanismu. Jansenism pravil, že lze býti pravým katolickým krestanem a nenositi jha rímského papežství a ovšem zamítati jezovitskou morálku. Gallikanism (dle ucení biskupa Bossueta) pravil: Buh dal sv. Petru a papežum i církvi samé moc ve vecech duchovních a vecného spasení, nikoli však ve vecech obcanských a casných. Králové a knížata nejsou tedy ve vecech svetských podrobeni církvi, nemohou býti sesazeni a jejich poddaní nemohou být papežem zbaveni vernosti a poslušnosti svých poddaných. V Rakousku ujal se febroniasm, ucení svetícího biskupa Hontheima v Trevíru, jenž pod pseudonymem Febronius vydal 1763 spis De statu ecclesiae et de legitima potestate Romani Pontificis (O stavu církve a zákonné moci rímského papeže). Spis venoval papeži. V knize své ucil, že papežství není v církvi nutné, že papež nemuže vydávat zákony, které by veškeru církev zavazovaly. Panovníci mají právo zkoumat papežské listiny dríve, nežli se v jejich státech prohlásí. Biskupové mohou vykonávat svou pravomoc bez ohledu na papeže, nebot mají stejná práva, a papežství slouží jen tomu, aby zachovávalo jednotu církve.
Spis Hontheimuv byl ve Vídni trikrát zkoumán censurou a pokaždé pod vlivem Swietenovým propušten. Jak se mu mohla císarovna Marie Terezie ubránit, když vlastní syn její, arcivévoda Maxmilián, arcibiskup kolínský a jiní arcibiskupové s ním (mohucský, trevírský, solnohradský) postavili se na febrionianské stanovisko? Když van Swieten 1772 zemrel, prevzal úlohu jeho vuci císarovne Josef II., jenž do svého kodexu osvícenského prevzal ješte jednu zásadu; náboženskou snášelivost.
Jeho vlivem se stalo, že Marie Terezie pred svou smrtí ucinila silný prulom do protireformacní soustavy svých predku. Prestala trestat kacíre. Uvolnovala-li pak dríve již posty, zakazovala-li povery o carodejnících a posedlých dáblem, zvyky noci svatojanské a podobné nešvary i v oboru církevním, zakoncila svá opatrení predpisy o snášelivosti. Mám na mysli dva její handbilety; ze 14. listopadu 1777 a z 8. brezna 1780.
V tom prvním vyslovila myšlenku, která jí delá cest. Vyslovila názor, že poznání pravé víry je dar boží. Proto se má delat rozdíl mezi lidmi, kterí propadli náboženským bludum, jsou-li jen bludní jinoverci, kterí se však chovají pokojne a kterí plní jiné povinnosti svého stavu svedomite, a lidmi, kterí svým chováním ruší neb aspon rušiti mohou verejný pokoj. Tito druzí necht jsou trestáni dle všeobecných trestních nebo dle zvláštních zemských rádu. Ti první necht jsou ponecháni "aspon pro ten cas" péci duchovních úradu a nevystižitelnému božskému milosrdenství; nedovoluje se jim ani pastor, ani vlastní místo k bohoslužbe, vubec verejné vyznání, ale když se scházejí ve svých vlastních domech rodiny k pobožnosti a trebas k nim docházejí prátelé a nevinní hosté, to necht se nezakazuje a nestíhá. Trestné jsou pouze verejné pobožnosti, které urážejí katolické náboženství, které od katolictví svádejí nebo hrozbami k prestupování donucují. Nebudiž však vynucováno na protestantech, aby chodili na mši, ke zpovedi a ku prijímání. S krestanskou trpelivostí budiž to ponecháno boží vuli. Ale mají býti dodržováni, aby své deti dávali farárum katolickým krtít. S nejkrajnejší shovívavostí a opatrností budiž hledeno k tomu, aby od katolických faráru byli poucováni, byt jich na cvicení chodilo co nejméne. Kneží i úrady at pridržují jen deti k pilné návšteve kázání a náboženských cvicení; stran tech, kterí prekrocili 18. rok, stací, když aspon nekterí se dostaví.
Jak patrno, šlo již o toleranci mlcky uznávanou. Ba Marie Terezie povolila protestantum v Aši samostatnou konsistor. Po case Marie Terezie pokrocila ješte dále. Dne 13. kvetna 1780, v den posledních svých narozenin, byla od valašských protestantu vyrušena z klidu bourlivým zpusobem. Ve Lhote pri moravsko-uherských hranicích shromáždilo se na 4000 protestantu, lutherský kazatel z Trencína povolaný jim kázal a konal verejné bohoslužby. Osmiclenná ceta vojska proti shromáždení vypravená nic nesvedla. Zatcen pozdeji kazatel i nekolik poradatelu shromáždení, ale pro hrozivé smýšlení lidu veznové zase propušteni. Tyto nepokoje staly se pres to, že Marie Terezie vydala 8. brezna doplnek k onomu staršímu handbiletu, jehož obsah týkal se práve Valachu. Výslovne se v nem zakazovalo jakékoli tajné slídení, zdali lidé navštevují katolické služby boží, zdali posílají deti do kostela nebo na náboženská cvicení, nebo konají-li služby boží doma. Úrady nemají si také všímat, jestliže kdo chodí do Tešína nebo do Trencína na protestantskou bohoslužbu. A probošt mikulovský Háj znovu poslán zjednat pokoj ve valašských horách. Protože císar Josef II. byl v Rusku, císarovna odložila jakékoli jiné prísné rozhodnutí o lhoteckém shromáždení.
Tolerance náboženská byla na pochodu.



Diskusia

Buď prvý, kto sa vyjadrí k tomuto príspevku (0)

Podobné dokumenty

Názov práce Dátum A4 Slová Hodnotenie
 
cz Marie Terezie 9. 5. 2010 3749 1.5 496
 
cz Marie Terezie 13. 4. 2007 5302 16.8 5771
 
cz Marie Terezie 27. 3. 2008 4302 2.9 869
 
cz Marie Terezie 10. 4. 2011 4608 5.3 1828
 
cz Marie Terezie 16. 9. 2008 3872 3.1 1001
 
sk Reformy Márie… 3. 12. 2008 4004 1.7 448
 
cz Marie Terezie 13. 3. 2009 3467 1.2 393
 
sk Urbariálne reformy… 7. 2. 2017 2232 -- --
 
cz Rieder, Heinz -… 7. 3. 2010 3367 1.0 335
 
cz Pragmatická sankce… 22. 4. 2010 4910 9.3 2958