NAJVÄČŠIA DATABÁZA
ŠTUDENTSKÝCH REFERÁTOV NA SLOVENSKU

Nájdi si dokument, ktorý potrebuješ v inom jazyku: SK CZ HU

Celkom referátov: (12584)

Jazykové kurzy, štúdium a pobyty v zahraničí
Prihlásenie Prihlásenie Registrácia
Pridaj svoju prácu

Referát Adolf Hitler

Odoslať známemu Stiahnuť Nahlásiť chybu Buď prvý, kto sa vyjadrí k tomuto príspevku (0)

Doplnkové informace o referáte:

Oblasť:Dejepis

Autor: antiskola@antiskola.eu

Počet slov:9899

Počet písmen:55,860

Jazyk:Český jazyk

Orient. počet strán A4:31.03

Počet zobrazení / stiahnutí:6063 / 164

Veľkosť:64.74 kB

Ackoli se Adolf Hitler stal takrka fenoménem svetových dejin, nelze charakter jeho osobnosti poznat beze zbytku a odborníci nepredpokládají, že by se tak stalo v budoucnosti. Casto se mluví o výbuchu energie, který rozmetal vše, co mu stálo v ceste, a umožnil Hitlerovi, aby se vlastní pílí na krátkou dobu vypracoval z chudého a neznámého cloveka na témer neomezeného pána Nemecka a následne celé Evropy. Protože disponoval úžasnou sebejistotou a byl schopen vyjádrit ducha lidí své epochy, stal se pro ne jediným predstavitelem celého dobového nemeckého myšlení. Dokázal presvedcivým zpusobem vysvetlit politické události, které zpusobily nepríjemnosti národa, a také umel davum zprostredkovat nespokojenost a zklamání v souladu s vlastními pocity. Tyto vlastnosti jsou bezpochyby hlavní prícinou vzestupu Hitlerovy osobnosti.
Adolf Hitler ztelesnoval všechny možné nálady, které v jeho dobe byly bežným projevem všedního dne. Spojil je v sobe a využíval je s naprostou jistotou jako nástroj svého vlivu. Jeho politické nadání stejne jako charismatická schopnost presvedcit lid mu umožnili uvolnit obrovské kolektivní síly a využít jich pro své zvrhlé cíle. Hitlerovy schopnosti však nesmíme ani v nejmenším precenovat, spíše musíme pocítat s tím, že svých politických úspechu témer nikdy nedosáhl proti silnému protivníkovi, a že k mnohému došlo ješte dríve, než doopravdy vstoupil na scénu. Tak ci onak je Adolf Hitler jiste nejkontroverznejší osobností dvacátého století…

Puvod a rodinné zázemí
Vetšina významných odborníku není v otázce osoby Adolfa Hitlera jednotná. Žádné rozpory ovšem nepanují kolem faktu, že nelze ve dvacátém století najít jinou osobnost, která by se tak dusledne vyhýbala všem lidským pokusum o sblížení a která by se tak intenzívne snažila skrýt všechno intimní. Vše zacíná již u genealogie Hitlerovy rodiny o níž nechtel nikdy mluvit a kterou zahaloval velkou rouškou tajemství. Hlubší duvod však zrejme nespocívá v ustavicné snaze o stylizaci velikosti vlastní osoby, nýbrž v oprávneném strachu, že hlubší studie vlastního rodokmenu by hlasite propagujícímu agitátorovi cistého „nemectví“ pripravila nepríjemná prekvapení.
Již u zápisu v matrice mesta Braunau na Innu , kde se spíše slabý, tmavovlasý a nápadne modrooký Adolf Hitler narodil zacínají nesrovnalosti. Pokud jde o jména rodicu dítete, tedy Aloise Hitlera a Kláry Pölzlové neodpovídají údaje zcela skutecnosti, protože otec Alois prišel na svet jako nemanželský syn a nikoli manželský, jak je uvedeno v matricním zápisu faráre mesta Braunau. Protože to v soudobých pomerech predstavovalo jistou poskvrnu, vyvstala pozdeji oprávnená otázka, jaký je skutecný puvod Adolfa Hitlera. Údajne již v roce 1921 se mezi vedoucími cleny mladé NSDAP objevila nezarucená zpráva o možném židovském puvodu jejich „vudce“. Zejména po skoncení druhé svetové války a smrti Adolfa Hitlera se stále casteji a hlasiteji ozývaly spekulace o údajném židovském puvodu tohoto fanatického strujce holocaustu. Šlo však pouze o pomluvy znející z úst stále hluboce ranených pozustalých, protože i když je rodokmen „pána tretí ríše“ znacne nejasný, zprávy o židovském predkovi odsuzuje vetšina znalcu coby absurdní. Díky usilovnému bádání moderních genealogu se podarilo vnést do otázky identity Hitlerova dedecka, tedy otce Aloise Hitlera více svetla. Ukázalo se totiž, že nemanželsky narozený Alois, jehož príjmení se úredne zmenilo na Hitler až roku 1876, byl synem služebné Anny Schicklgruberovou a zámožného Johanna Nepomuka Hitlera, tento ženatý dedecek Adolfa Hitlera pravdepodobne presvedcil pomocí financních príspevku svého bratra, aby si Annu vzal a prijal nemanželsky pocatého syna za vlastního. Johann N. Hitler má pro však pro rodokmen Adolfa Hitlera další význam. Mel totiž puvabnou vnucku Kláru Pölzlovou, která se stala tretí ženou ovdovelého Aloise Hitlera. Znamená to tedy, že Adolf Hitler je potomkem syna a vnucky J.N. Hitlera. Adolf Hitler byl se svým incestním puvodem patrne seznámen, proto opakovane a dusledne odmítal mít vlastní deti. Musel se oprávnene domnívat, že by v dusledku svého puvodu z príbuzenského snatku privedl na svet duševne nebo telesne postiženého jedince.
Ponevadž charakter rodicu má nejvetší vliv na strukturu osobnosti dítete, automaticky vyvstává otázka jakým zpusobem prispeli Hitlerovy rodice na tom, že se pozdeji stal „stvurou“. Podle odborníku je treba nejprve rozebrat roli matky, jejíž vliv je rozhodující pro povahu cloveka. Mnozí životopisci hodnotí matcin vliv na utvárení Hitlerova charakteru pozitivne. Ústredním bodem života Klára Pölzlové byla oddaná láska k detem, díky té byla ovšem k detem príliš shovívavá a zejména v malém Adolfovi vypestovala silný pocit, že je necím výjimecným. Vzhledem k tomu tri její deti, narozené dríve než Adolf, zemrely behem jediného roku je pochopitelné, že své ctvrté díte zahrnovala veškerou svou láskou a pécí. Ackoli byl údajne chlapec vždy velice cilý a zdravý považovala ho matka za obzvlášte náchylného k onemocnení, a proto ho také déle než tri roky kojila. Výsledkem této až prehnané materské péce byl vznik velmi pevného citového vztahu mezi Adolfem Hitlerem a jeho mladou matkou, který Adolf choval až do své smrti. Není pochyb o tom jak silne a uprímne Hitler svou matku miloval, dukazem toho je i fakt, že na každé ceste mel sebou její obraz, avšak podle vetšiny znalcu ke své matce choval pocity zklamání a zatrpklosti, pramenící z roztrpcení, když mu jeho matka neposkytla pri otcových - casto velice tvrdých -trestech ani tu nejmenší pomoc,nýbrž pouze mlcky a ustrašene prihlížela tomuto pokorování a týrání. Jiným zpusobem nelze charakterizovat Hitlerovu pokornou matku, která ho již v detství svým chováním mimodek presvedcila o tom, že muže zvítezit jedine bezohlednou brutalitou a vyvolala v nem pocit, že je obdivuhodný, aniž o to musí nejakým zpusobem usilovat.
Zatímco Hitlerova matka byla i pres cetná zklamání vcelku sympaticky pusobící žena, jeho otec byl mnohem méne prívetivý. Z domova odešel již ve trinácti letech, aby se vyucil obuvnickému remeslu, presto se mu již v roce 1855 podarilo znacne vylepšit své sociální postavení, když se stal úredníkem pro financní kontrolu. Skutecnost, že již o pet let pozdeji mohl bez príslušného vzdelání, pouze díky samostudiu, nastoupit místo úredníka na celním úrade v Braunau na Innu, svedcí nejen o jeho mimorádné inteligenci a nadmerné ctižádostivosti, nýbrž také o pozoruhodné cílevedomosti a dusledné vytrvalosti. Stejne jako syn Adolf byl nepochybne dominantní povahy a disponoval neobycejným charisma, byl neomylný, netrpelivý a neklidný, byl chladný a vypocítavý, dokázal získat moc a využívat ji na své okolí, kterého si príliš nevážil, umel stejne jako Adolf udelat dojem a presvedcit lid. Alois Hitler byl nesnášenlivý, vznetlivý a brutální, pricemž své násilí obcas obracel i proti své žene a nevinnému psovi. Mnohem kruteji než všechny telesné tresty však syna zasahovaly pokorující a ponižující zážitky, což údajne sám pozdeji priznal jedné ze svých milenek. Adolfuv otec nikdy neprijal žádnou omluvu, dokonce ani v prípade, že chlapec doopravdy nic neprovedl, Adolf mohl tedy uniknout trestu jedine prostrednictvím lží a zachránit si tak poslední zbytky dustojnosti. Když starý poddustojník zapískal na dva prsty, musel malý Adolf okamžite prijít. Toto ponižující chování otce je casto srovnáváno s postavením židu ve Tretí ríši , kterí byli bez jakýchkoli práv vydáni na pospas jakékoli libovuli. Žid byl vystaven tomu nejpotupnejšímu ponižování, pricemž neexistoval jediný zpusob jak se od této hruzy osvobodit nebo ji jakýmkoli zpusobem zmírnit.
Všechny tyto nelibé zážitky z detství, které Hitler mimodek poodhalil ve své knize Mein Kampf na nem jiste zanechaly hluboké stopy a v mnohém vysvetlují jeho perverznost, zpusobenou údajne telesnou vazbou na matku již v ranném detství. Již v tomto ranném detství byly rozeznat jasné narcistní rysy jeho povahy, což se mimo jiné projevovalo nezkrotnou touhou po svobode. Pomocí této teze je casto vysvetlováno Hitlerovo pozdejší jednání, jeho pohrdání školou a uciteli nebo pozdejší opovržení profesory na akademii umení, kterým dával za vinu vlastní selhání. Takto vycházel ze všech svých porážek stále znovu s neporušeným narcismem: „cím více v živote zklamával, tím vetší bylo jeho narcistické utrpení, cím vetší pokorení ho potkalo, tím neúprosnejší bylo jeho odhodlání pomstít se.“
Po predcasném penzionování otce se rodina prestehovala a malý Adolf zacal chodit do školy ve vesnici Fischlham u Lambachu. Zde se rodina rozrostla o dceru Paulu narozenou v roce 1896. Ve škole, kterou navštevoval se svou nevlastní sestrou Angelou, pusobili na ucitele dobrým dojmem. Ten pozdeji vzpomíná , že „Adolf byl bystrý a poslušný, ale zároven velice živý.“ Presto se již v tomto veku projevovaly známe charakterové rysy, totiž nezlomná umínenost a všem známý neprekonatelný odpor k jakékoli forme disciplíny. Tehdy dvanáctiletý Adolf stál jednou napr. u dverí trídy a príchozí spolužáky posílal do opacných rohu ucebny a trídil je na Germány a Negermány. Tvrdý rád ze strany otce i školních povinností v nem vyvolával pocity omezování osobní svobody. Kompenzoval je hraním na vojáky nebo indiány a rychle se z neho stal malý nácelník. V této pozici se poprvé ukázaly jeho tendence ovládat ostatní. Nedlouho poté se rodina opet prestehovala a Adolf zacal navštevovat pomerne moderní školu, ve které dosahoval dobrých výsledku. Tato škola benediktinského rádu v nem vyvolala nové dojmy (napr. nad portálem se nacházel hákový kríž) , které patrne zanechali v jeho duši urcující stopy. Díky svému vynikajícímu hlasu byl vybrán do peveckého sboru a brzy se stal ministrantem , v této roli se zacal opájet slavnostní nádherou a krajní okázalostí církevních slavností. Také se již zde projevovaly jeho nápadné recnické schopnosti, které pozdeji bez výjimky potvrdili všichni spolužáci. Žáci proti sobe casto válcili, pricemž to byl práve Adolf, kdo vedl vojsko a dokázal již tehdy využívat své charismatické síly. Od roku 1898 navštevoval Hitler již tretí obecnou školu v Linci, kam se rodina prestehovala. Adolfovu prání nastoupit na umeleckou dráhu stálo v ceste presvedcení otce, který preferoval zajištenou kariéru úredníka. Aby se Adolf vyhnul prudké roztržce s otcem, zdánlive souhlasil se studiem na reálné škole a vlastní plány vubec neprozradil. Po dobrých pocátecním výsledcích se objevilo okázalé selhání, které pozdeji komentoval jako zámerný projev odporu vuci otcove vuli. Príciny tohoto selhání byly však jinde, což dokazuje i fakt, že se situaci nijak nezmenila ani po smrti otce 3. ledna 1903. Príkladným dukazem jeho pohrdání školou je událost z roku 1904, kdy s kamarády ze školy oslavoval zacátek velkých prázdnin a oslava skoncila pitkou. Když ho po ceste domu premohla naléhavá potreba, vykonal ji na kraji cesty. Použil k tomu vysvedcení, které práve dostal. Naneštestí se tento usvedcující dukaz dostal do rukou reditele školy(?!), který mu po ponižujícím proslovu vydal duplikát. Zatímco na základní škole prevyšoval spolužáky svou inteligencí a dobré známky dostával takrka bez námahy, prumerná úroven reálné školy byla podstatne vyšší a pro dosažení úspechu bylo nutné tvrde pracovat. Pozdeji Adolf na rádné ukoncení školní docházky rezignoval neprosto. Veškerá jeho pozornost se tocila kolem umení, kterému chtel v budoucnu venovat celý zbytek života, protože nemel za potrebí vykonávat výdelecné zamestnání. Po smrti otce nemohl mladého pána již nikdo odvrátit od pochodu svou vlastní cestou. Samolibý mladík se také rád elegantne oblékal, což mu matka starostlive umožnovala, snažila se také zavést jeho zájem nejakým smysluplným a respektovaným smerem, protože Adolf odvrátil svuj zájem naprosto od všeho. Tyto snahy však záhy ztroskotaly. Adolfovi se krajne prícila jakákoli manuální práce, stacilo mu, že v príteli Augustu Kubickovi nalezl osobu, která byla ochotná poslouchat jeho nekonecné prednášky doprovázené bourlivou gestikulací. Matka mela o Adolfovu budoucnost oprávnenou starost a v nadeji, že mu pomuže v uskutecnení jeho snu ho poslala na Akademii umení v Mnichove, odkud se však po nekolika mesících vrátil domu s neporízenou. Brzy po návratu byla Klára Hitlerová operována s nádorem na prsu. Operaci sice prestála, ale i tak ji cekala pouze malá cást života.


Dospívání a formování osobnosti
Poté co se Klára v Adolfove péci ponekud zotavila, umožnila mu financne, aby se definitivne odstehoval do Vídne a mohl studovat malírství na akademii umení. Výsledek prijímací zkoušky byl však pro mladého bohéma šokující. Rektor akademie výtvarných umení mu jasne vysvetlil, že se pro malování nehodí a že jeho schopnosti jsou spíše na poli architektury. Tehdy se mu také vymstil jeho odchod z reálné školy, protože bezpodmínecným predpokladem pro prijetí ke studiu architektury bylo její ukoncení. Místo toho, aby se snažil toto zameškání co nejrychleji dohnat , nedelal témer nic. Podle casto citovaného historika Fromma to byl „snobský mladý muž a jeho svéhlavost sahala tak daleko, že nebyl ochoten ani sledovat nejaký obtížnejší úkol, ani myslet na nekoho jiného než na sebe sama a na to, jak by si zpríjemnil život.“ Díky dedictví po otci nemusel sledovat svou financní situaci. Po neúspechu na akademii delal jako by se nic nestalo a dále se venoval vlastnímu studiu, které spocívalo v bezmyšlenkovitém cmárání a návštevách oper, oblékal se ve stylu univerzitního studenta a všem tvrdil, že studuje malírství, dokonce i své matce a Augustovi. Z tohoto snení ho však vytrhla zpráva o tom, že jeho matka umírá. To byla již druhá, tentokrát ješte težší rána osudu behem jednoho roku. V techto týdnech se Adolf o svou matku dojemne staral, spal vedle její postele a varil jí. Když zemrela v ranních hodinách 21.prosince1907, nalezl Dr. Bloch syna ležet na matcine posteli s portrétem v ruce. Židovský domácí lékar pozdeji lícil tento zoufalý okamžik v živote pozdejšího diktátora: „Za celou svou kariéru jsem nikdy nevidel nekoho tak naplneného žalem jako Adolfa Hitlera.“ Tohoto oddaného domácího lékare pozdeji zaslepený Hitler považoval za viníka matciny smrti, který nad to mel ješte z její nemoci financní prospech. Po tomto období Hitler podvedome považoval nemecko za náhražku matky, což dokazuje i neuvedomelý výber slov, který pripomíná operaci jeho matky postižené rakovinou, když pozdeji ve svém príkazu v definitivnímu vyvraždení židu mluví o nutnosti „odstranit, vyríznout a vyjmout židovskou rakovinu z tela nemeckého národa“. Zde bylo také zaseto zrno ohromné nenávisti k židum, odpor který vuci nim Hitler choval se napájel zurivostí, jež Hitler nevedome pocitoval vuci židovskému lékari dr. Blochovi, kterého považoval za ziskuchtivého vraha své matky. Ani tato citelná ztráta ho však nedonutila pohlédnou objektivne na realitu, naopak po vyrízení všech nezbytných formalit se urychlene vrátil do Vídne a ponoril se zpet do svého fantazijního sveta. Adolf Hitler po celý život trpel nedostatkem smyslu pro realitu, což se projevovalo již v dobe ranného pobytu ve Vídni, kdy nebyl schopen smírit se s faktem, že se definitivne nemuže stát studentem umení a zcestne obvinoval z vlastního selhání profesory akademie, kterým vycítal aroganci a neschopnost. V této dobe ukoncil Hitler i svuj jediný osobní vztah s Augustem Kubickem, když v jeho neprítomnosti opustil spolecne pronajatý pokoj. V této dobrovolne zvolené absolutní izolaci se horlive venoval cetbe knih s politickým, rasistickým a antisemitským obsahem, které po Rakousku šírili cetné národne-nacionální skupiny.
V této dobe vstupují do Hitlerova života dve klícové postavy z let formování jeho osobnosti, šlo o tehdejší politické fenomény Rittera von Schönerera a dr. Karla Luegera . Georg von Schörer byl díky své tezi, podle níž meli být židé prícinou všeho zla na svete, a také díky radikálnosti svých proslovu nepochybne Hitlerovým vzorem. Dr. Karl Lueger, antisemitský vudce politické strany, byl v knize Mein Kampf oznacen za „nejmocnejšího starostu všech dob“. V casopise Ostara holdoval Hitler clánkum o „hrdinské ušlechtilé rase“ a nutnosti „strežit cistotu rasy“, címž položil základ k vlastní budoucí ceste politického vudce. V jeho ideálech se neobycejne složite mísil antisemitismus, rasismus, nacionalismus a socialismus, ideologie, které pozdeji úspešne aplikoval na celý nemecký národ. Financní statky z dedictví se pozvolna ztencovaly a roku 1909 definitivne došly. Pro Hitlera tím nastaly tvrdé roky. Nebyl schopen dále platit nájemné a tak prespával na lavickách, jako tulák prosil v kláštere o skromnou dávku jídla a zabýval se náhodnou prací jako nosic zavazadel nebo pomocník. I v techto kritických letech svého života zustal však údajne stále ponoren do svého sveta snu a stále toužil po vzdelání. Toto svedectví podala žena, která behem trí denní výpomoci pujcovala zedníkovi Nietzscheho spisy, ve kterých pozdeji nalezla rucne psanou navštívenku. Byl to Adolf Hitler. Koncem roku byl Hitler nucen požádat o azyl v útulku pro lidi bez prístreší, což sám chápal jako nejvetší životní prohru. Z tohoto velice hlubokého ponížení však vyšel nakonec dokonce posílen a jak pozdeji uvedl, vdecí této dobe za zkušenosti. To nesmlouvave svedcí a jeho nezlomné narcistické rovnováze a obrovské síle jeho vule, která se pozdeji stala težištem jeho politického vzestupu. Behem jedné z cetných politickým diskusí, které vedl s inteligentnejší cástí osazenstva ubytovny, dostal poprvé rádne za vyucenou. Hitler si díky tomuto zážitku zrejme uvedomil, že pri politických je nutno venovat pozornost mínení posluchacu.
Stále casteji se pokoušel objasnit sobe i každému, kdo byl ochoten naslouchat vlastní selhání pomocí politických zvláštností Vídne a stále více se orientoval na Nemecko jako na svou pravou vlast. Jak pozdeji napsal, prostrednictvím svého druhu samostudia se mu podarilo odhalit radu stinných stránek této hlavní metropole, která ho z pocátku tolik pritahovala. Rakousko mu podle jeho názoru umožnilo rozpoznat tri základní neprátele, kterí ohrožují existenci nemeckého panského národa v jeho základech, totiž rasove nehodnotné Slovany, komunisty a zejména Židy. Jak sám uvádí, rozhodujícím krokem ke správnému posouzení židovské otázky bylo zjištení, že Židé nejsou Nemci židovského vyznání, nýbrž že jde o samostatnou rasu. Tento pojem rasy, zaujal pozdeji klícovou roli v jeho ideologii, jež úzce souvisela se sociálním darwinismem, podle kterého mohou z boje o existenci vyjít vítezne pouze nejsilnejší.
Celkove vzato zustává Hitler ve Vídni stále narcistickým clovekem žijícím v „upravené“ realite, který se nezajímal o nikoho ze svých bližních a byl nadchnut snem podmanit si svet, zatím ovšem bez konkrétních predstav, a který stále zustával pln touhy po pomste za všechna ponížení, které mu byla uštedrena lidskou spolecností.



Osobní krize a první svetová válka
Když se v kvetnu roku 1913 rozhodl Hitler opustit Víden a prestehovat se do Mnichova, aby se zde pokusil o prijetí na akademii umení, krácel tak vstríc další porážce – prijetí mu bylo stejne jako ve Vídni odepreno. Byl nucen živit se podobne ponižujícím zpusobem jako predešlé roky ve Vídni a stejne jako ve Vídni byl znám coby podivím a samotár. Podle své domácí ackoli oplýval „rakouským šarmem“, dusledne se vyhýbal kontaktu s lidmi a snahám o sblížení. V Mnichove zacal casto také navštevovat lokály, ve kterých vyhledával príležitost k politickým diskusím, pricemž jeho posluchacum byla již tenkrát patrná síla presvedcivosti, doprovázená vášnivou gestikulací, protože jinak byl Hitler spíše neobratný, nejistý a uzavrený clovek. Casto zkreslené predstavy a fantazijní plány bývaly prijímány spíše s úsmevem, nezrídka kdy také ovšem vyvolávaly bezradnost a rozpaky. Ze svého snového sveta byl vytržen 18. ledna 1914 kdy byl zatcen, nebot se vyhýbal vojenské službe. Díky svým diplomatickým schopnostem vzbudil v rakouském konzulovi takový soucit, že nebyl ani potrestán a dokonce dosáhl toho, že byl uznán skutecnosti se však Hitler dávno sveril Kubickovi, že nechce sloužit v armáde s Cechy a Židy, a ani nechce bojovat za habsburský stát. Naproti tomu byl kdykoli ochoten zemrít pro nemeckou ríši.
Jakkoli nebyl ochoten sloužit rakouskému pánovi, s obrovským nadšením se po vypuknutí druhé svetové války prihlásil již 16. srpna jako dobrovolník u 2.bavorského pechotního regimentu. Toto Hitlerovo prekypující nadšení je nepochybne vysvetlitelné jeho zapálením nemeckým nacismem, nicméne nevedome k tomu prispela ješte další okolnost. Vzhledem k tomu, že po neprijetí v Mnichove si uvedomoval, že definitivne ztroskotalo jeho umelecké úsilí, vysvobodila ho válka z tíživé starosti jakým smerem se ubírat ve zbývajícím živote. Jestliže byl ješte nedávno tulákem a povalecem, choval se nyní jako disciplinovaný, korektní a zodpovedný, a krátce receno, jako úplne jiný clovek. Vysloužil si respekt svých velitelu, získal povest intelektuála a byl vyznamenán Železným krížem první a druhé trídy. Nekdy ovšem jeho spolubojovníci oprávnene pochybovali o jeho duševním zdraví. Jeden z nich pozdeji vypovedel, že jednou napr. na okraji zákopu modeloval figurky z hlíny a pronášel k nim proslovy, ve kterých sliboval, že dosáhnou-li vítezství, dojde k vytvorení svobodného národního státu…
Okolnost, že opakovane se štestím unikal smrti, ho utvrdila v presvedcení, že je predurcen k záchrane vlastního národa. Jednou pronesl ke svým kamarádum významné proroctví: „Ješte o mne mnoho uslyšíte. Jen pockejte až prijde moje doba.“ Válka však Hitlerovi umožnovala také aby se plne venoval své zálibe v nicení. Vzhledem k neomezené víre v pravdivost sociálního darwinismu nevyvolávalo v nem strašlivé utrpení ve válce odpor, nýbrž spíše pocit osvobození. Po otrave plynem byl ovšem prevezen do lazaretu v Pasewalk , kde ho dostihla i šokující zpráva o nemecké kapitulaci. Konec války s poraženou nemeckou armádou a s vítezstvím revoluce v jeho vlasti prinesly opet další hluboké ponížení. Vojenská porážka pro neho predstavovala nesnesitelnou myšlenku, osobne se cítil neuveritelne ponížen dusledky Versailleského systému a nabyl presvedcení, že pro zachování Nemecka je nutné bezohledne vyhladit, všechny nevyhovující vrstvy. „Když pomstí a zachrání Nemecko, pomstí tím i sám sebe a smaže vlastní hanbu.“ Tak popisuje Hitlerovi tehdejší pocity Erich Fromm. Po techto tíživých okolnostech se Hitler definitivne rozhodl stát se politikem, címž se vyrešily i jeho i jeho problémy s vlastní identitou.

Pocátky politického vzestupu
V mnichovské jednotce byl poveren úkolem nadchnout vycerpané a demoralizované vojáky, kterí se vrátili domu. V roce 1919 se setkal s Antonem Drexlerem, železnicním mechanikem, který založil nemeckou delnickou stranu (DAP – Deutsche Arbeitpartei). Již behem prvního vystoupení nadchnul cleny tak, že ho požádali, aby vstoupil do strany. Nadšene souhlasil a okamžite prijal v predsednictvu úlohu propagandy. V tomto postavení mel volný prostor pro experimentování a pro overení svého recnického nadání, jež se stalo pákou jeho bleskového nástupu do vedoucích míst strany. Hitler veril tomu co ríkal a dokázal davum poskytnout uprímné a vzrušené emoce. Jeho mimorádne citlivý a presvedcivý tón mu zajistil úspech, což bývá nezrídka kdy oznacováno za nejprimitivnejší úroven recnického umení. Nicméne Hitlerovy úspechy jsou nezvratné. Hlasite kricící agitátor dusledne apeloval na rozhodující strední vrstvy tehdejšího Nemecka a snažil se jim vštípit své ohromné ideje. Jakkoli nebyly jeho názory originální, jejich úcinnost spocívala v tom, že vyjadrovaly úzkosti a ocekávání mnohých nemeckých soucasníku. Upozornoval na význam starobylých nemeckých hodnotových predstav, kterým hrozilo absolutní zaniknutí. Vedome do své osnovy zahrnoval i antisemitismus, který byl již pred první svetovou válkou základem nemeckých pravicove-extremistických proudu a byl tedy soucástí predstav a prání urcité cásti tehdejší spolecnosti. Po vojenském zhroucení Nemecka, které narcistickému Hitlerovi neobycejne ublížilo, ješte více zesílil jeho odpor k Židum a bolševikum. Tehdejší ríšský tiskový mluvcí ho charakterizoval jako „démona posedlého šílenými národními predstavami.“ Již ve svém prvním politickém manifestu z roku 1919 predložil vlastní posouzení otázky židovského problému, mimo jiné se zde uvádí, že prvotním cílem musí rozhodne být odstranení židovských výsad a odstranení Židu vubec. Hitler ve svých projevech používal ješte další prostredek, který se též nemíjel úcinkem na masy, jež si stále žive pamatovaly hruzy první svetové války. Casto nastinoval svuj vlastní autentický prožitek. Jeho vlastní zkušenost z války byla nejsilnejším trumfem a stále znovu ho pripomínal, aby dokázal pravdivost každého svého slova. Hitler dokázal tuto metodu v jistých obmenách takrka virtuózne používat. Byl dochován projev ve kterém uvádí: „Toto je má zkušenost, mé drívejší presvedcení, muj reprezentativní prožitek sveta. Je to posvecený zdroj mé lásky i mé nenávisti.“
Ve spolecensky a politicky nejisté dobe Nemecka dvacátých let byl psychopat, který tak presvedcive prezentoval svou záležitost, bezpochyby nanejvýš atraktivní postavou. Urcite disponoval obrovským nadáním ovlivnit a presvedcit lid, bylo-li to nutné casto na recništi vybuchoval v záchvaty vzteku, které bezprostredne vyvolávaly zájmy posluchacu. Temto scénám však navzdory jeho uprímné nenávisti nedocházelo spontánne, ale byly predem vypocítave naplánovány. Již v únoru roku 1920 se mu podarilo prosadit nový název strany Národne socialistická nemecká strana delnická(NSDAP), a dále predložil svuj nezmenený program, obsahující dvacet pet bodu. Soucástí jeho politického, na masy mocne pusobícího programu bylo napr. obnovení tretí ríše (respektive její vytvorení, 1. za Fridricha Barbarossy a 2. vytvoril Otto von Bismarck ), tento bod nesmírne imponoval všem vrstvám poraženého nemeckého národa, který v této dobe zmítala nebývalá hospodárská krize. Ve svém programu slibuje nadrazeným Nemcum potrebný Lebensraum, neboli životní prostor, který melo predstavovat Slovany osídlené území na východe, a které hodlal v budoucnu zabrat pro svuj lid. Neskryte reprezentoval i své antisemitistické myšlenky a neskryte plánoval vyhlazení Židu, pricemž stále dusledneji a vytrvaleji zduraznoval nadrazenost Árijské rasy. Zranené ego ponížených Nemcu bylo kupodivu ochotno respektovat tyto znacne vyhrocené predstavy a slepe duverovalo fungujícímu sociálnímu darwinismu. Ve Výmarské republice vypukla následkem tvrdých sankcí Versailleské smlouvy obrovská a nezvládnutelná hospodárská krize, inflace dosahovala historicky neopakovatelných hodnot a nezamestnanost dávno prekrocila hodnotu ctyriceti procent, což je daleko za normou funkcní ekonomiky. Není tedy divu, že zoufalý národ oddane následoval vudce, který presvedcive sliboval práci po všechny a pozvednutí Nemecka na úroven hodnou nadrazeného národa. Temito zdánlive bezelstnými sliby byla odstartována Hitlerova politická kariéra, která pozdeji vyústila v celosvetovou katastrofu. Ve svém boji o politickou prízen a moc se Hitler ovšem nechoval nijak taktne. Již v pocátcích svých úspechu zrídil komanda SA(Sturmmabteilung), což byly velmi pocetné družiny oddaných dobrovolníku, kterí za Hitlera delali „špinavou práci“, která spocívala v odstranování jeho konkurentu ci umlcování opozice. Cleny SA byli v drtivé vetšine prípadu muži ze špatného sociálního prostredí, kterí se neštítili naprosto žádného cinu a napr. usmrtit kojence jim necinilo žádné problémy.Po definitivním nástupu Hitlera k moci se však staly zdrojem závažného problému, viz. dále.
V polovine ríjna roku 1923 se Hitlerovi naskytla príležitost k uskutecnení revoluce. Všechny politické i ekonomické situace byly pro Hitlerovy plány príhodné. Hitler se již dávno prátelil s obrovskou nemeckou kapacitou prvoválecným polním maršálem Erichem von Luddendorfem, který mel v tehdejším Nemecku ohromný vliv. Podarilo se mu získat jeho prízen a pomoc. Když se 8.listopadu 1923 konal v Mnichove sjezd nejvyšších predstavitelu Bavorska, vnikl Hitler do sálu za doprovodu SA a prohlásil jak bavorskou tak, ríšskou vládu za sesazenou. Na odpovedných bavorských místech se však podarilo puc odvrátit. Jako poslední zoufalý pokus byl zorganizován pruvod do centra mesta, který byl pozdeji dáván za príklad hrdinství. Skoncil ovšem krvavým masakrem na Mnichovském námestí Odeon. Zatímco generál Luddendorf byl na míste zatcen, Hitler se zbabele pripojil k zoufalému úteku svých verných. Když byl o dva dny pozdeji dopaden pokusil se o sebevraždu, což dokazuje jeho sklony k depresivním náladám jako reakcím na predešlé události (o druhou sebevraždu se Hitler pokusil v roce 1931 kvuli sebevražde své netere Geri Raubalové, ke které choval citový vztah). Byl prevezen do pevnosti Landsberg, obvinen z velezrady a odsouzen k peti letum vezení. Behem tohoto nakonec pouze smešného, devítimesícního žaláre napsal Hitler své politické vyznání nazvané Mein Kampf (Muj boj), v nemž presne formuluje ideologii nacismu, vyhlásil vecný boj židovstvu, komunismu a kapitalismu na celém svete i hlásal vznik obrozeného a rasove ocišteného Nemecka. Psal o národe, který povstane, aby vládl celému svetu. Tato kniha byla pozdeji pozvednuta na bibli nacismu a i po více než padesáti letech od jejího prvního vydání rozpoutala napr. v Ceské Republice ostré spory.
Bezprostredne po svém propuštení zacal Hitler opet upevnovat své pozice ve strane a již behem následujícího jara dosáhl naprosté kontroly nad celou NSDAP, která byla nyní naprosto podrízena príkazum velitele. Budoucí vudce zacal kvapne a úspešne posilovat úlohu strany hlavne na prumyslovém severu Nemecka. V tomto období získal pro svou nacistickou myšlenku nekolik mužu, kterí se v budoucnosti meli stát budoucími pohlavári tretí ríše. Patril k nim Hermann Göring, proslulé letecké eso z první svetové války, zdatný propagandista Josef Goebbels, strujce teroru Heinrich Himmler a známí antisemitistický žurnalista Julius Streicher. Nejvetší rozmach NSDAP následoval po burzovním krachu v roce 1929, který vyústil v ješte hlubší ekonomickou krizi, a to nejen v Nemecku. V alianci s další nemeckou nacionalistickou stranou dosáhly v ríšském snemu 107 mandátu a stali se tak druhou nejmocnejší silou v zemi. Zakrátko se díky prohlubující se krizi politická situace v Nemecku priblížila obcanské válce. K slibne vyhlížejícím pravicovým stranám byl prezident Paul von Hindenburg prístupnejší, zejména proto, že slibovaly zlikvidování komunismu, který podle neho znamenal pro budoucnost národa závažnou hrozbu. Již v techto letech jeho politického vzestupu se projevovala Hitlerova výbušnost a nedostatecná schopnost ovládat své emoce. To však pozdeji využíval zrejme cílene jako nástroj prosazování svých prání. Lidé zacínali mít až strach z jeho nevypocitatelnosti a také Albert Speer tvrdil : „Mnohé hystericky pusobící reakce, o nichž máme zprávy, by snad v podstate mohly být komediemi.“ Je uváden zrejme ponekud nadsazený príbeh o vyhrocené situaci, kdy zacal behem jednoho ze svých zvlášt horlivých projevu ohryzávat cásti svého recnište vcetne špinavého koberce, což je nicméne vzhledem k jeho chorobné cistotnosti nanejvýš nepravdepodobné. V roce 1932 kandidoval Hitler na spolkového prezidenta a do boje se s dosavadním prezidentem Hindenburgem, který též kandidoval nasadil veškeré své rétorické schopnosti. Hindenburg vyšel sice z voleb jako vítez, ale i Hitler byl s výsledkem spokojen. Volební výsledek druhého kola 10. dubna 1932 mu prinesl senzacní zisk hlasu, který zpusobil, že po dlouhých váháních a jednáních byl starý Hindenburg nucen jmenovat ríšským kanclérem Adolfa Hitlera a to i presto, že v posledních volbách v listopadu 1932 ztratila NSDAP dva miliony hlasu a její procentuální podpora volicu predstavovala 31,1 procent odevzdaných hlasu. Ke jmenování došlo 30.ledna 1933.
Hitler se horecne pustil do upevnování do upevnování vlastní moci a cílevedome si krok za krokem budoval pozici neomezeného diktátora. Požár, který 27.února 1933 znicil budovu ríšského kanclérství, se stal záminkou k legálnímu zákazu komunistické strany, která byla obvinena z jeho úmyslného založení. Ackoli je dokázáno, že požár, který onoho dne vypukl, nebyl založen ani jednou z konkurencních stran, nýbrž osamoceným Marinusem van de Lubbe, mladým holandským sympatizantem komunistické strany, a to z osobních duvodu, Hitler neváhal chladnokrevne nechat popravit nejvyšší predstavitele komunistické strany a prispechat se svým zmocnovacím zákonem, aby uskutecnil odstranení demokracie a tím si zajistil neomezenou moc v ríši. Ve zhruba polovine roku 1934 vyvstal problém s pocetnými SA. V Ernstu Röhmovi , vudci mocných SA, spatroval ve stále vetší míre Hitler nebezpecného soupere, kterého je treba odstranit. Rozehrál tedy hru intrik, v níž byl Röhm obvinen, že chtel zabít svého vudce. Príkaz k popravení Röhma byl vydán okamžite a spolu s ním i rozkaz k zabití pocetných dalších skupin z vlastních rad. Vetšina techto zrádných vražd byla provedena behem jediné noci 30.cervence 1934, která získala príznacné oznacení „Noc dlouhých nožu“. Tyto skutky však príkladne dokazují, že Hitlerovi není lhostejný pouze lidský osud Židu, Cikánu a Slovanu, nýbrž i nemeckých civilistu, vojáku a dokonce stranických soudruhu, kterí náleželi árijské panské rase. Po další afére podobného charakteru již prezident Hindenburg vyžaduje vyšetrování. Jeho postavení prezidenta v této dobe bylo tak neuveritelne malé, že se mu nepodarilo toto rozhodnutí prosadit a naopak podepsal blahoprejný telegram Hitlerovi, ve kterém mu dekuje za odvrácení hrozby pro nemecký národ. Mezitím chystal Hitler zákon, který by spojil funkci prezidenta a kanclére, což by zajištovalo již naprosto neomezenou moc. Už 19. srpna 1934, tj. necelé tri týdny od smrti prezidenta Hindenburga odhlasovala nemecká verejnost tento zákon drtivou vetšinou hlasu.
Na první prícce mezi Hitlerovými úspechy, kterými získával další prízen národa, beze sporu stál jeho tzv. hospodárský zázrak, který sice nebyl jeho osobní zásluhou, nýbrž byl dílem ministra financí Hjalmara Schachta. Od ledna 1933, kdy bylo v Nemecku více než šest milionu nezamestnaných, se behem nekolika let do roku 1936 dosáhlo plné zamestnanosti a k tomu ješte bez inflace a pri plne stabilních mzdách a cenách. Z dnešního pohledu je jasné, že takový výsledek není možný pro bežný režim. Pro lidi, kterí tehdy v Nemecku žili, to však bylo sotva pruhledné, nehlede na to, že nezamestnaným masám bylo stejne lhostejné jak k tomuto zázraku dochází. Tohoto enormního snížení nezamestnanosti na nulu bylo dosaženo zejména mohutným rozvojem zbrojního prumyslu a budováním dálnic, dvou klícových odvetví pro plánovanou válku.
V roce 1935 jsou kodifikovány tzv. Norimberské rasové zákony, které zbavovaly osoby židovského puvodu státního obcanství. Tato opatrení byla navíc doprovázena nacasovanou propagandou Josefa Goebbelse, která mistrne vyzdvihovala hospodárské úspechy. Namísto zdecimovaných SA se nyní vysoce elitní jednotkou stala Himmlerova garda SS (Schutzstaffel), která ve spolupráci s politickou policií–gestapem–zacala budovat retezec koncentracních táboru pro nežádoucí živly, kde pozdeji nalezly smrt miliony lidí.
Rozpoznat již tehdy v techto nepochybných a prekvapivých výkonech budoucí katastrofu bylo nemožné a nepodarilo se to ani nemeckému lidu ani zahranicním státníkum, kterí stále slepe považovali Hitlera za vudce, který umí racionálne posoudit své zájmy a neohrožovat mír. Ve skutecnosti však Hitler již roku 1936 bezostyšne obsadil demilitarizované pásmo v Porýní, což bylo v prímém rozporu s Versailleskou mírovou smlouvou. Nemluve o opetovném zavedení všeobecné branné povinnosti a válecného letectva, které uskutecnil už drív, a které taktéž odporovaly mírovým usnesením z Versailles. V ríjnu roku 1936 uzavrel pakt s Mussoliniho Itálií, címž vznikla cást válecné osy Berlín-Rím. Presto zrejme nejistota pred zacátkem akce v nem vyvolala obrovské napetí, které se projevovalo prudkými žaludecními krecemi, zvýšenou popudlivostí, nespavostí a nakonec také vznikem kožního ekzému, kvuli kterému byl nucen vyhledat lékare. Tehdy vyhledal specialistu na kožní onemocnení dr. Morella, který se pozdeji stal jeho ošetrujícím lékarem, nad címž se pozastavoval rozum mnoha zkušených lékaru, protože Morell byl mezi kolegy považován za nedbalého zejména z hygienického hlediska.
V únoru 1938 oznámil Hitler prekvapeným velícím generálum svoje rozhodnutí, že okamžite prebírá do vlastních rukou vedení hlavního velitelství branných si. Tím se pripravil na první cíl svých príprav budoucí války, na zaclenení Rakouska do tretí ríše. Anšlus neboli násilné pripojení Rakouska k Nemecku probehlo v breznu 1938 a ve skutecnosti nebylo nijakým zpusobem násilné. Geniální propaganda spolecne s uprímnými recmi o návratu do vlasti na Rakušany pusobila tak mocne, že se armáda tretí ríše setkávala behem obsazování spíše s blahoprejným vítáním než obvyklým odporem. Po tomto triumfálním úspechu, zacal vyvíjet kampan proti Ceskoslovensku, na nemž požadoval pohranicní Sudety obývané pocetnou nemeckou menšinou. Pod tíživou hrozbou konfliktu se dve nejsilnejší vojenské velmoci západní Evropy zmohly jen na politiku zbabelých ústupku a zbabelého uklidnování agresora. Británie , která už v roce 1935 pristoupila na námorní dohodu s Nemeckem, i její smluvní spojenec Francie , která mela smlouvu o vzájemné vojenské pomoci s tehdejším Ceskoslovenskem pred Hitlerem uboze kapitulovaly a Mnichovskou dohodou z 29.-30.zárí 1938 daly Hitlerovi volnou ruku pri obsazování Sudet. Domnívaly se, že diktátor nebude požadovat víc. Hitler však do pul roku obsadil i zbytek Ceských zemí. U príležitosti techto události, kdy se po obsazení zbytku Ceskoslovenska zacal obávat, že západní velmoci by se do toho mohly prece jen vložit, byl nucen získat alespon formální požehnání od svého jediného spojence Mussoliniho. Oprávnene se obával, že válka se západem, kterou zatím nezamýšlel, by mohla ohrozit jeho plány na dobytí východních území. V noci z 9. na 10. listopadu 1938 probehla zlehceným výrazem nazvaná krištálová noc, behem které bylo zapáleno na dve ste padesát synagog, byly zniceny nescetné židovské obchody a byty a zavraždeno jednadevadesát židovských obcanu a petadvacet tisíc Židu bylo odvleceno do koncentracních táboru. Tímto památným dnem zapocala radikální fáze Hitlerovy protižidovské politiky. Zatímco v Anglii a Francii se Hitlerova verohodnost jako partnera pro jednání se s konecnou platností zhroutila, podarilo se mu 23.srpna 1939 uzavrít pakt o neutocení se Stalinovým Ruskem, jehož tajným dodatkem bylo budoucí rozdelení východní Evropy a obzvlášte Polska. Jeho úmysly byly patrné z proslovu, které pronesl k polské vláde, a ve kterém vyhrožuje, že pri sebemenším incidentu „rozdrtí Polsko bez varování, takže po Polácích nezbude ani stopa“. Jen Hitler sám však v této dobe vedel k cemu a usilovne se pripravoval na válku.

Druhá svetová válka
V této Hitler pozbyl veškeré schopnosti sebekritiky. Po zinscenovaném incidentu na radiové stanici Gliwitz na nemecko-polských hranicích, kdy prevlecení muži jednotky SS stanici obsadili, povraždili posádku a zacali vysílat proti Nemecku, vyhlásil Hitler 1.zárí 1939 válku Polsku. Ve skutecnosti však nemecká armáda operovala na území Polska již nekolik hodin predem. Po tomto klícovém skutku nemohly zustat velmoci dále necinné a vyhlásily válku Nemecku, citelnou ofenzívu však stále nepodnikly. V bleskové válce proti Polsku bylo v prubehu dvou týdnu zcela zniceno polské letectvo a po dalších dvou týdnech byla celá polská armáda naprosto zdecimována. 17.zárí prekrocily i Ruské jednotky hranice Polska a zatímco se pokoušely promenit východní Polsko a pobaltské státy na své državy, promenil Hitler zbytek Polska na jatka. Tato Hitlerem osobne narízená zverstva, kterým se ostatne Rusové snažili vyrovnat, probíhala zároven se zapocetím stavby koncentracních táboru, likvidací urcitých skupin a prvními transporty Židu na východ. Hitleruv demagogický charakter pusobive dokazuje napr. jeho rozkaz k vyvraždení všech nevylécených a duševne nemocných nemeckých soukmenovcu jako „nadbytecných strávníku“. Tomuto pokynu, v nemž se uplatnovala teorie bezcenného života padlo za obet asi pet tisíc detí a sto tisíc dospelých. Poboureni brutálními metoda „Vudce“ se v Nemecku zacaly formovat odbojové skupiny usilující o odstranení diktátora. Jejich plány na prevrat však nebyly nikdy realizovány, stejne jako ztroskotaly všechny atentáty. Všechny vcetne atentátu George Elsera 8.listopadu 1939 v mnichovské pivnici selhaly zcela náhodou.
9.dubna se nacistické jednotky vylodily v Dánsku a Norsku. Hitler, který byl nyní více než kdy jindy presvedcen o svých vudcovských kvalitách a o svém poslání, zahájil 10.kvetna1940 západní tažení proti Francii, behem nehož bez problému obsadil i zeme Beneluxu. Demokracie, která predtím Hitlerovi tak bláhove ustupovala se náhle sama ocitla v krizi.Díky dobrým strategiím, trojnásobné letecké presile a masivnímu nasazení pancérových zbraní byl útok až necekane úspešný a již 14. cervna vstoupily nemecké jednotky do Paríže. Když 25. cervna požádala Francie o prímerí, ocitl se Hitler na vrcholu blaha, ve svých ocích totiž splatil ponižující dluh první svetové války. Pro podepsání kapitulace nechal speciálne dovést stejný vagón, ve kterém byla pred lety zpecetena porážka Nemecka. Nyní vzdorovala již jen Británie. Nemecká armáda se však místo masivní invaze pokusila získat prevahu ve vzduchu. Luftwaffe pod velením Göringa a britský RAF svedly mezi cervencem a ríjnem 1940 bitvu o Británii, která Nemcum pripravila první válecný neúspech a plány na vylodení na britské pude musely být odloženy. Podobná vítezství spojeneckých armád byla však stále vzácná. Hitlerovské armády ovládaly území od severní Afriky po polární kruh a od Pyrenejí po Vislu . Po neúspeších Italského vojska na Balkáne musely Nemecké jednotky prispechat na pomoc. V dubnu 1941 byl celý Balkán dobyt a predán Itálii.
Obrovská nemecká vojenská síla, která se 22. cervna 1941 dala na pochod proti východu, címž Hitler prímo porušil Rusko-Nemecký pakt, zastihla Sovetský svaz pres opakovaná varování nepripravený. Ve svém rozkazu operace Barbarossa Hitler považoval za neodkladné obsadit pobaltské státy, ovládnout Leningrad a jižní cást od Kyjeva až k Dnepru , nebot tím mely být izolovány zemedelské i prumyslové zdroje. Tento rozkaz rozdelit vojsko na tri proudy vydal vudce i proti vuli svých generálu, což svedcí o jeho stále rostoucím mínením o sobe samém, zejména o svých velících schopnostech. Hitler však v nezmerné touze po svetovláde a moci, žádal již v zime 1941 studii o vpádu nemeckých jednotek do Afghánistánu a o následném dobytí Indie, címž by rozdrtil celé anglické svetové impérium. Jeho strategie byla však pozmenena již v pocátku. Když v léte 1941 onemocnel horecnatým prujmem pokusili se jeho generálové puvodní plán zmarit a zarídit obrnený výpad proti Moskve. K tomuto zámeru se nakonec pripojil i Hitler a v prosinci se nemecká armáda ocitla tesne pred Moskvou. Práve v této stežejní dobe uderila povestná ruská zima, která zasáhla nemecké vojsko zvlášt citelne. Hitler totiž nepocítal s trváním akce do zimy a jeho armáda nemela tudíž k dispozici naprosto žádné prostredky proti mrazu. Rudá armáda zapocala obrovskou ofenzívu a podarilo se jí zatlacit protivníka o tri sta kilometru zpet. Nemecko se na této linii opevnilo a zahájilo blokádu Leningradu, která trvala dalších témer 900 dní, a behem níž vznikla v obklíceném meste velmi kritická situace. Behem akce vydal Hitler také rozkaz k bezprávnému zacházení ke všem rasove ménecenným zajatcum, tím dal každému Nemci právo na bezohledné zacházení s Rusy. Ze ctyr milionu Ruských zajatcu byl v únoru 1942 naživu jen jediný milion. Ackoli tedy vojenská situace na konci roku 1941 kvuli ztrátám a ústupu nemeckých jednotek nevypadala pro Hitlera nijak úchvatne, zprvu nebyl temito zvraty nijak psychicky dotcen.
Hitlerova bezcitnost se dotýkala i vlastních vojáku. Jednou napomenul svého generála, který upozornil na nelidské podmínky nasazení svých mužu, že k nim chová presprílišný soucit. S napadením Ruska se také zacalo s prípravami k naplánovanému masovému vyvraždování evropských Židu. Již na zacátku cervence 1941 pronesl: „Cítím se jako Robert Koch politiky. Objevil jsem bacil židovství, který rozkládá spolecnost.“ Pokud jde o konecné rešení otázky židovství byl Hitler jednoznacne rozhodujícím orgánem. Rudolf Höß, nejznámejší táborový velitel z Osvetimi pozdeji uvedl do protokolu, že „vudce fyzickou likvidaci Židu narídil.“ Z Hitlerových výroku této doby, ostatne stejne jako doby predešlé je patrné, že se považuje za více než smrtelníka a je naprosto presvedcen o svých kvalitách. Vudce naprosto nesnášel jakékoli zlehcování nebo zesmešnování vlastní osoby. Príkladem je kauza s jeho spolužákem, se kterým se v osmi letech vsadil, že nacurá do tlamy kozla. Kozlíkovi se to zrejme nelíbilo a malého Adolfa kousnul do budoucího penisu tak, že ho doživotne poškodil. Zrejme v dusledku tohoto incidentu z detství mel vudce tretí ríše pouze jedno varle. Spolužák byl nemilosrdne odsouzen k smrti. Tato neschopnost prijmout ponížení, i když bylo vyrceno bez agresivního úmyslu je pro Adolfa Hitlera typická. Povestná konference ve Wannse 20. ledna 1942 rozhodla o definitivním rešení židovského problému, rozhodla o cíleném celoevropském vyvraždování Židu. Behem této válecné genocidy zemrelo asi šest milionu židu a dnes je oznacována jako holocaust. Od jara 1942 již v žádném prípade Hitleruv fyzický a psychický stav neodpovídal železnému vudci jak ho stále prezentovala propaganda. Opakovane jej trápily bolesti hlavy a jeho okolí údajne cítilo, že poprvé zacíná ochabovat i jeho pamet.
V kvetnu zapocala mohutná nemecká ofenzíva proti Rusku, která byla opet rozdelena do trí proudu z nichž dva byly zastaveny již v samotném pocátku. Jediný smer ve kterém Nemci dosahovali citelných postupu byl Jižní, který vedl na prumyslove významný Stalingrad. Práve Stalingrad se ovšem stal Nemcum osudným. Nemecká armáda byla Rusy obratne dotlacena do mesta, kde byla obklícena. Stalingradský kotel, jak bylo bojište brzy oznacováno, se stal prvním opravdu závažným nemeckým krachem. Boje u Stalingradu byly velmi tvrdé a trvaly až do února roku 1943, kdy skvelý nemecký generál Paulus, který stál doposud v cele zmítaného vojska porušil Hitleruv rozkaz bojovat do posledního muže a ve snaze zachránit alespon cást mužu kapituloval. Toto jeho prozretelné rozhodnutí zrejme zachránilo život alespon približne deseti tisícum mužu jeho hrdého árijského vojska. Sám generál Paulus byl zatcen Rusy, pozdeji však nebyl souzen.V Africe, kde byla doposud úspešná výlucne Hitlerova vojska se schylovalo k další katastrofální situaci. Po porážce u Ei-Alameinu byla v kvetnu 1943 nucena nemecká armáda také zde kapitulovat. Po tomto triumfálním úspechu spojencu se Hitlerovi zacala chvet levá ruka, což vehementne skrýval pred všemi svými blízkými, natožpak pred nadrazeným národem. Hitler pravdepodobne po katastrofe u Stalingradu a v Africe již nepomýšlel na vítezství a každou možnost k ukoncení války odmítal jen proto, že za svuj jediný cíl považoval své vlastní prežití. Behem tohoto období se zdravotní stav vudce opravdu rapidne zhoršil, to ovšem nic nezmenilo na Hitlerove pasivním prístupu k radám Dr. Morella, aby si doprál více pohybu. Naopak jeho podezrívavost vzrustala i v nejbližším okolí do té míry, že mu nyní museli dva príslušníci SS ochutnávat jídlo, než si vzal sám sousto z kuchyne v sanatoriu.
Po spojenecké invazi do Normandie 6.cervna 1944 bylo každému jasné, že je tím zpecetena konecná porážka Nemecka. Prícinou Hitlerovy neochoty zasadit se o uzavrení míru i v tomto momentu je v první rade to, že spojoval osud prohrávajícího Nemecka se svým životem a že se mu žádná obet nezdála príliš velká, mohla-li prodloužit jeho vlastní život o nekolik mesícu. Hitler neváhal poslat na frontovou smrt další miliony mladých nemeckých chlapcu, kterí jen marne bojovali za odklad nevyhnutelného. Nutno ovšem ríci, že nemecké obyvatelstvo bylo vudci stále naprosto oddané a bylo ochotno naslouchat jeho rozkazy až do úplného konce. Této fanatické pripravenosti k sebeobetování dosáhl Hitler neustálým povzbuzováním a ujištováním o jistém konecném vítezství Nemecka. Hitler se dusledne vyhýbal všem vlivum, které by mohly omezit jeho sílu vule. To se projevovalo odmítavým postojem pri prijímání zpráv o materiální prevaze neprítele, ale také odmítáním možnosti navštívit a na vlastní oci spatrit katastrofální situace na frontách nebo bombardováním znicená nemecká mesta. Hitlerovu minimální schopnost rozpoznat realitu pozorovaly i jeho generálové a jen od roku 1943 se pokusili jeho vlastní dustojníci spáchat sedm atentátu, neúspešne. V cervenci roku 1944 ztroskotal i zrejme nejdumyslneji pripravený atentát. Skupinka vysoce postavených dustojníku v cele s odhodlaným hrabetem Stauffenbergem propašovala výbušninu ukrytou v aktovce do Hitlerovy konferencní místnosti. Tentokrát Hitler bez zrejmých duvodu obešel dubový stul, který ho následne témer zcela ochránil pred úcinky výbuchu. Hitler tedy vyvázl živ a zdráv i z tohoto atentátu a dokonce byl posílen ve svém presvedcení, že je pod zvláštní ochranou. Se zodpovednými generály se vyporádal typicky pomstychtive. Všichni byli povešeni na klavírových strunách na reznické háky a zároven jim byl stahovány kalhoty. Tyto otresné scény nechal nafilmovat a pozdeji si záznam s požitkem promítal. Presto byla však vudcova psychika tímto atentátem zranena více než bylo na první pohled patrné. „Po atentátu 20. cervence 1944 se Hitler už nikdy neukázal na verejnosti. Byl v tom tak dusledný, že je možné ríci, že se pred verejností skrýval. Vedle strachu o život to bylo motivováno i jeho osobním hodnocením atentátu, ve kterém spatroval nezasloužený projev nevdeku; s horkostí mluvil o tom, že po všem, co pro národ vykonal, mel snad právo zustat ušetren tak trapné odmeny. Na všechno ujištování, že atentát je dílem jen malé generálské kliky, která nemá nic spolecného s vuli a city národa, odpovídal, že najde-li se v národe treba jen pár takových jedincu, je to na pováženou a nedává to národu nikterak dobré vysvedcení. Hitler, podobne jako mnozí jiní vládcové, velmi toužil po tom, aby byl uznáván jako dobrotivý král a prahl po tom, aby tyto jeho predstavy nadšene, oddane a jednotne sdíleli všichni Nemci.“ (Genius Prumernosti; Dušan Hamšík; strana 11)
Mezitím se díky mohutné spojenecké ofenzíve zhroutila západní fronta. Hitler se tam chtel odebrat a rídit vojenské operace na míste osobne, avšak jeho lékar mu to prísne zakázal. Alarmující zprávy ze západní fronty se podepsaly též na jeho zdravotním stavu a silne mu pritížily. Hitler odmítal jakoukoli potravu a nechtel nikoho videt. Vudcovo okolí se shodovalo, že ho nikdy predtím nevidelo tak sešlého a lhostejného, zejména ke zprávám z fronty. Duvodem této nápadné sešlosti byla bezpochyby pokrocilá nemoc, kterou trpel. Od tohoto okamžiku se Führerovo zdraví dále už jen markantne zhoršovalo a koncem života byl údajne pouhou troskou polykající na dvacet pet ruzných tablet denne. I když budeme akceptovat znacne neobjektivní tvrzení o tom, že Hitler prežil válku, o jeho klidném duchodu nemuže být tedy žádná rec. Trpel totiž tolika onemocneními, že by jim v ideálním prípade mohl vzdorovat maximálne pet let po skoncení války, a i to je podle dnešních lékaru na tehdejší pomery velmi odvážné tvrzení.
Hitler setrval po atentátu až do 20.listopadu ve svém vlcím doupeti poblíž Rastenbergu, potom strávil nejaký cas v Berlíne odkud odjel 11. prosince. V techto dnech vydal Himmlerovi rozkaz k uzavrení a znicení všech východních táboru, aby verejnosti neumožnil pohled do ohromných továren na smrt. To se stalo s výjimkou tábora v Osvetimi, který 27.ledna 1945 osvobodila Rudá armáda a kde se príslušníci SS snažili ješte ráno toho dne dusledne znicit všechny proti nim hovorící dukazní materiály. Doprovázen neuveritelnými bezpecnostními opatreními byl vudce dopraven do Ziegenbergu, odkud osobne rídil poslední zoufalou ofenzívu v Ardenách . 16.ledna 1945, ve chvílích kdy byl osud Nemecka coby tretí ríše definitivne zpeceten, vstoupil do budovy ríšského kanclérství v Berlíne, odkud již nikdy nevyšel. Jediným Hitlerovým soucasným domovem byl tzv. Führerbunker. V první cásti tohoto bunkru byly pokoje služebnictva, sklady potravin, dietní kuchyne a pokoje Goebbelsovy rodiny. Teprve druhá cást bunkru byla Hitlerovým hlavním stanem. Její soucástí bylo osmnáct malých a nepohodlných místností, které musely obsahovat vše co je treba k vykonávání státní moci i samotnému prežití. Hitler zde ostatne neplánoval zustat dlouho, jeho cílem bylo pokusit se odsud dotlacit svá vojska k odvrácení blížící se ruské ofenzívy a pak se urychlene presídlit do Alpského Obersalzbergu . Postupující neprátelská vojska donutila Hitlera k tomu, že se pocátkem roku 1945 zabarikádoval uprostred zpustošeného Berlína se skupinou svých nejbližších v bunkru nadobro. Jediným jeho cílem této doby bylo prodloužit vlastní život o nekolik mesícu ci týdnu. Pocátkem února 1945 nadiktoval Hitler svému sekretári Martinu Bormannovi svou politickou závet. Odpovednost za válku v této záveti naprosto prevádí na západní velmoci a dále uvádí, že hlavním cílem války bylo vymícení Židu, za což mu bude Evropa jednoho dne vdecná.
„Tehdejšího Hitlera bylo možno srovnávat s troskou cloveka, jeho ruce byly ochablé a trvale se trásly, namáhave a težce se ploužil , horní cást tela pri tom nahýbal dopredu , nohy táhl za sebou a postrádal smysl pro rovnováhu.“ (Anton Neumayr; Diktátori v zrcadle medicíny; strana 179) Vudcovo duševní já nebylo však nijak výrazne zasaženo. Hitlerovi dustojníci se i v této dobe jeho fyzického krachu podivovali nad jeho fenomenální pametí a nezmenenou pružností reakce. „Stále disponoval neuveritelnou duševní silou.“ Pod tlakem katastrofálního situace v breznu 1943 upadl Hitler do stavu obrovského hnevu. Extrémní nedostatek jakéhokoli soucitu s bližními ukazuje oduvodnení rozkazu Albertu Speerovi: „Je-li ztracen boj, je ztracen i národ. Není nutné brát ohled na základy, které nemecký národ potrebuje ke svému nejprimitivnejšímu prežití, protože tento národ se projevil jako slabší. Ti, kdo tuto válku prežijí, jsou beztak ménecenní, protože dobrí padli.“ Na jeho zvrácené ego poukazuje i šílený rozkaz z dubna 1945, který vydal krátce pred svou sebevraždou. Nakázal zabránit postupu ruských vojáku podzemní dráhou otevrením stavidel Sprévy, címž zároven nechal utopit tisíce zranených nemeckých vojáku a civilistu, kterí zde našli útocište.
Od poloviny brezna 1945 trávil cas Hitler se svou milenkou Evou Braunovou, která mezitím také prišla do Berlína, pouze ve svém tesném bunkru patnáct metru pod zahradou ríšského kanclérství. Po selhání poslední obranné akce ztratil naivní Hitler i svou poslední víru. Rozhodl se zustat v Berlíne, vést zde obranu a v posledním okamžiku se zastrelit. Rekl, že bojovat nemuže z telesných duvodu a také proto, že by se vystavil nebezpecí, že padne do rukou neprítele. Poté co Hitler dozvedel, že Heinrich Himmler, jeho vrchní velitel SS, zacal vyjednávat o kapitulaci, ucinil v noci z 28. na 29. dubna rozhodnutí ukoncit svuj život. Behem noci v prítomnosti právníka ješte uzavrel snatek s Evou Braunovou, svedky byli Goebbels a Bormann. Hitler do poslední záveti uvedl: „Já i moje manželka volíme smrt, abychom se vyhnuli hanbe vzdání se ci kapitulace. Naší vulí je být okamžite spáleni na míste, kde jsem vykonával nejvetší cásti své každodenní práce v prubehu dvanácti let služby svému národu.“ Behem posledních hodin v bunkru 30.dubna 1945 se vudce rozloucil s prítomnými osobami a podekoval jim za vernost. Vydal výslovný príkaz k zajištení dostatku benzínu, což oduvodnil slovy :“Nerad bych byl po smrti vystaven v ruském panoptiku.“ Tesne pred patnáctou hodinou se vudce odebral do svých soukromých místností. Po nekolika minutách se ozval jeden výstrel. Podle nejnovejší zpráv Hitler onoho dne skousl smrtelnou ampuli s jedem a ve stejný okamžik se svou osobní zbraní strelil do pravého spánku. Tela Adolfa Hitlera a jeho novomanželky byla následne vynesena pred bunkr a zapálena, vzhled k vypjaté situaci a nedostatku benzínu nebylo však možno tela spálit bezezbytku. Telesné ostatky manželského páru byly na míste zakopány do díry po granátu. Tak byl Adolf Hitler pohrben pod troskami své ríše, ríše, která mela dle jeho slov trvat tisíc let, a kvuli které neváhal obetovat miliony lidských životu a prolít krev dalších milionu obetí.

Vzhledem ke všem v dnešní dobe objasneným skutecnostem lze s jistotou vyvrátit spekulace o tom, že Hitler nezemrel a podarilo se mu okupovaný Berlín opustit. Adolf Hitler bezpochyby zemrel ve zniceném Berlíne, v centru rozpadající se ríše, která mela pro lidstvo na celém svete tak katastrofální následky.



psychilogický PROFIL
Záliba v zabíjení
Vlastnost, jež u Hitlera byla jiste nejvýraznejší, byl jeho sadistický charakter, který je charakterizován jako vášnivá pritažlivost všeho, co je mrtvé, zavraždené, rozkládající se nebo alespon nemocné. Jedná se o vášen menit všechno živé nejakým zpusobem v mrtvé. Objekty jeho pomatené touhy nebyli jen lidé, ale také mesta a ruzné objekty. Hitler ukázal svou destruktivitu též v nelidských plánech jak naložit s Poláky. Ti meli být kulturne „vykastrováni“ a živorit jen jako levní otroci na práci. Dalším brzkým projevem destruktivní pomstychtivosti byla zákerná vražda Ernsta Röhma a více než stovky dalších vudcu SA. Avšak hlavní roli v Hitlerove nicitelském besnení hráli Židé, pricemž v prípade nenávisti k nim se projevil další nekrofilní prvek jeho charakteru, totiž predstava, podle níž Židé otrávili árijskou krev. Tento strach z otravy vedl u Hitlera k presvedcení, že nejvetším ohrožením národa je syfilis. K zakrytí této demagogické povahy pred okolím prispely jeho dokonalé výstupy v roli lháre a herce. Tato prolhanost a verolomnost jak v lidské, tak v politické oblasti predstavovala další z jeho zvlášte nápadných charakterových vlastností. Jednalo-li se o osobní výhodu, neušetril Hitler ani své nejbližší stoupence.

Sadismus a chorobná sebeláska
Základním poznávacím znakem Hitlerovy osobnosti byl jeho sadomasochistický autoritárský charakter. Obzvlášte otresný príklad jeho sadistické pomstychtivosti predstavuje již zmínená reakce na popravu generálu, kterí se podíleli na atentátu z 20.cervna 1944. Hitler prikázal natocit dokument o mucení, poprave a mrtvolách generálu, které visely se staženými kalhotami zavešeny na hácích na maso, a film si poté nechal pustit. Díval se na nej opakovane se sadistickým zájmem a jako vrchol nechutnosti se dokonce postavil fotografii této hruzné scény na psací stul. Jak napsal Hitleruv bývalý obdivovatel Rausching, „Hitler byl schopen rozplakat se pri zpevu kanárka a v tentýž okamžik nechal krute zavraždit svého politického protivníka“.
Dalším provokativním charakterovým rysem Hitlera byl jeho extrémne vyvinutý narcismus. Zajímal se jen o sebe , o své žádosti, touhy, myšlenky, a prání, donekonecna hovorí o svých ideách, o své minulosti, o svých plánech, svet ho zajímal jen jako predmet jeho plánu a žádostí. Jeho mimorádný narcismus byl vyveden do té míry, že Hitler vydržel hodiny poslouchat své vlastní projevy a ukájet se podobou svého hlasu.
Ve všech Hitlerových životopisech se také hovorí o jeho nezlomné vuli, kterou on sám považoval za jeden ze svých nejvetších trumfu. Jednalo se rovnež o jednu z jeho vášní, které ho povzbuzovaly a nemilosrdne ho hnaly smerem k uskutecnení jeho cílu. Další Hitlerovou vlastností byl jeho narušený zpusob chápání reality. Protože Hitlerovi chybel jakýkoli smysl pro realitu, nebyl vždy schopen racionálního úsudku a ani objektivního zhodnocení situace. Základním Hitlerovým charakterovým rysem byla také jeho silne vyvinutá neduvera. Tato extrémní neduvera vyvolávala také obtíže v kontaktu s lidmi, známé už z jeho mládí, které ho posléze provázely až do konce života. K pevne zakotveným zvláštnostem jeho charakteru lze rovnež pocítat silnou vznetlivost stejne jako sklon k prudkým až explozivním výbuchum afektu. Jeho casto citované záchvaty zurivosti prispeli k predstave rozšírené predevším v cizine, podle níž byl Hitler takrka stále rozrušený, ustavicne rval a nebyl schopen ovládnout záchvaty vzteku. Hitler byl také zajisté velmi introvertní osobností a nepríliš disciplinovaným clovekem. disponoval ovšem také radou pozitivních schopností, jímž vdecí za svoje ohromující úspechy a za svuj vzestup z neznámé cloveka bez odborného vzdelání v mocného muže Evropy. Z jeho vloh bylo bezpochyby nejduležitejší nadání ovlivnovat lidi a presvedcit je. Hledáme-li puvod jeho enormního nadání ovlivnovat lidi, které jej odlišuje od jiných úspešných demagogu, narazíme nejprve na jeho neobycejné nadání politického recníka spjaté s výrazným hereckým talentem. Dále lze za neodmyslitelné nadání považovat jeho mimorádnou cílevedomost a obrovskou ctižádost, která byla patrná takrka z veškerého jeho vystupování. Celkove vzato Hitler jiste nebyl normální bytostí, z psychologického hlediska ovšem není ani nicím mimorádným co by nemelo v dejinách obdoby.

Hitlerovy vztahy se ženami
Hitlerova narušená schopnost kontaktu a jeho neprístupnost se celoživotne projevovaly mimo jiné tím, že nebyl schopen prátelství. Stejný nedostatek soucitu, pravé náklonnosti, nehy ci dokonce lásky byl prítomný i v Hitlerových vztazích se ženami. Ženy svého zájmu podvedome trídil do dvou skupin, pricemž první vrstva byla zastoupena bohatými panickami z lepších kruhu. Druhou skupinu tvorili obycejné ženy, které stály intelektuálne pod ním. Ženy první skupiny nezrídka byly již vlivné dámy v letech, které ovšem poskytovaly jeho strane nezanedbatelné dary. Tyto dámy ho údajne nijak výrazne nevzrušovaly, nicméne cas od casu jim byl sadomasochisticky oddán. Prítel Renaty Müllerové (prominentní herecky, která byla Hitlerovou milenkou) vylícil príbeh, se kterým se mu jeho kamarádka sverila. Príbeh se prihodil roku 1943 v budove ríšského kanclérství. Ve chvíli kdy bylo jasné, že spolu budou mít styk se vudce vrhl na podlahu a vyžadoval, aby po nem Renate šlapala. Když protestovala zacal se zahrnovat obvineními a „sebetrapicsky“ se pred ní válel. Cím více po nem Renate, která vyhovela jeho prosbám šlapala, tím více ho to vzrušovalo. Tato žena spáchala v roce 1936 sebevraždu skokem z okna, zjevne na Hitleruv nátlak. Je pozoruhodné, že mnohé ženy, jež bývaly Hitlerovi nablízku, spáchaly sebevraždu nebo se o ni alespon pokusily. Krome smrti jeho netere Geli Raubalové, k níž choval hluboký citový vztah se ho však tyto skutecnosti nijak nedotkly. Prekvapivá tendence k sebevražde u mnohých žen, jež byly s Hitlerem úzce spjaty – i Eva Brunová podnikla dva sebevražedné pokusy – ponekud udivuje, vypovídá-li Speer, že ješte v pozdejších letech projevoval vuci ženám vyloženou ostýchavost. Hitler sám udává, že v mládí prý býval velmi plachý a vetšinou jen tajne a z povzdálí pozoroval pekné blondýnky. Pozdeji však ve Vídni navazoval kvuli uspokojování svých sexuálních tužeb ruzne kontakt s osobami ženského pohlaví. I pozdeji po skoncení 1. svetové války se pokoušel dohnat zanedbané príležitosti k sexuálním kontaktum, na zacátku dvacátých let mel v Mnichove dokonce povest opravdového lovce žen, kterému ležely u nohou i ty nejkrásnejší a nejzámožnejší ženy. Hitlera nepochybne vždy pritahovaly ženy s bujným poprsím. Krome toho byl Hitler uprímným obdivovatelem ženské krásy, což byl sklon, který po roce 1933 obratne podporoval Goebbels porádáním ruzných schuzek mezi ctyrma ocima. Nakolik pritom došlo i k sexuálním kontaktum, to ovšem zustává sporné.
Angela Raubalová, bežne zvaná Geli, byla dcerou Hitlerovy sestry Angely, která dala své tehdy jednadvacetileté dceri kvuli jejímu dalšímu studiu v Mnichove svolení k tomu, aby bydlela u svého strýce Hitlera. Tím zacal incestní pomer mezi vudcem a jeho mladou neterí, která se pozdeji údajne stala jeho jedinou láskou. Geli byla podle popisu jednoho z fotografu roztomilá mladá žena, byla drsná, šarmantní, prsatá a trochu posmevacná. Na rozdíl od jeho dalších pomeru, jako treba s Evou Braunovou, byl v diskrétní záležitosti se svou neterí práve on tím žárlivým a ke všemu svolným partnerem. Sexuální touhy studeného, ostýchavého, sadistického a destruktivního cloveka, jako byl Hitler, mely prevážne perverzní povahu. Jeho sexuální touhy ve smeru ke spolecensky podrízenému ženskému typu byly prevážne touhami voyeura a análne-sadistickými sklony. Mezitím dále stoupalo napetí mezi Geli a jejím strýcem, který po ní vyžadoval nesmírne ponižující praktiky a navíc mladou ženu naprosto svazoval. Rána 17.zárí 1931 si po prudké hádce vzala Geli život výstrelem z pistole. Geli byla krome jeho matky jedinou postavou Hitlerova života, kterou opravdu miloval a její smrt ho velmi zasáhla. Údajne nebyl schopen navštívit ani její pohreb a sám si chtel vzít život, v cemž mu na poslední chvíli zabránil Rudolf Hess . Tehdy se prý rozhodl jakoby k potrestání sebe sama zríci se do budoucna živocišných bílkovin z masa a stát se vegetariánem.
Hitler si vskutku rád nechal posílat mladé ženy, aby si je mohl prohlížet nahé, a ani pozdeji se nemohl vynadívat na predstavení nahých tanecnic, jež mel ve zvyku pozorovat divadelním kukátkem. Uvádí se, že Hitler mel jistý strach z ženských genitálií, což bylo prícinou i toho, že se radeji díval než jednal a že spíše než pohled zepredu ho vzrušoval pohled na ženskou vagínu zezadu.
Po smrti Angeliky Raubalové prichází doba Evy Braunové, z jejíhož deníku jsou písemné dukazy a vudcove potenci. Spekulace, podle nichž prý nebyl schopen telesné lásky k ženám a normálního pohlavního styku, se opíraly o povesti, že mel jen jedno varle. To ostatne nevylucují ani poznámky jeho dvorního lékare Dr. Morella. Zápisky Evy Braunové však vrhají svetlo na Hitleruv celkový postoj k ženám. On prece zastával v pozdejších rozhovorech opakované mínení, že velký muž, za jakého se samozrejme považoval, si k uspokojení svých sexuálních tužeb muže vydržovat dívku, s níž muže zacházet bez vnitrní úcasti.
Není tedy pochyb nakolik zvrácené byly Hitlerovy vztahy k ženám a nakolik zvrácené byly jeho sexuální praktiky. Presto však Hitler za svuj život takrka bezvýhradne „vlastnil“ radu krásných žen z nichž vetšinu dovedl k sebevražde.


Diskusia

Buď prvý, kto sa vyjadrí k tomuto príspevku (0)

Podobné dokumenty

Názov práce Dátum A4 Slová Hodnotenie
 
cz Hitler, Adolf 6. 9. 2007 3454 1.3 417
 
sk Adolf Hitler: Mein… 13. 3. 2008 5923 1.8 653
 
cz Adolf Hitler:… 8. 9. 2008 4946 0.4 113
 
sk Adolf Hitler:… 10. 5. 2011 4774 2.1 572
 
cz ADOLF HITLER 12. 10. 2010 3906 1.4 430
 
cz Adolf Hitler (1889… 2. 11. 2011 3767 0.6 157
 
sk Adolf Hitler:… 11. 1. 2010 4461 6.3 2362
 
sk Adolf Hitler:… 26. 6. 2011 4246 5.9 2022
 
sk Adolf Hitler 24. 6. 2011 8371 3.9 1369
 
cz Adolf Hitler 9. 12. 2011 4367 6.7 2280