NEJVĚTŠÍ DATABÁZE
STUDENSTKÝCH REFERÁTŮ V ČESKU

Najdi si dokument, který potřebuješ v jiném jazyce: SK CZ HU

Celkem referátů: (9349)

Jazykové kurzy, studium a pobyty v zahraničí
Přihlášení Přihlášení Registrace
Přidej svou práci

Referát Jáství, vnímání sama sebe

Odeslat známému Stáhnout Nahlásit chybu Buď první, kdo se vyjádří k tomuto příspěvku (0)

Doplnkové informace o referáte:

Oblast:Psychologie a sociologie

Autor: antiskola@antiskola.eu

Počet slov:903

Počet písmen:5,051

Jazyk:Český jazyk

Orient. počet stran A4:2.81

Počet zobrazení / stažení:5717 / 69

Velikost:6.12 kB

Termín jáství je ceským ekvivalentem k latinskému „ego“ nebo anglickému „I“. V jáství prožíváme svou vlastní osobnost, uvedomujeme si sami sebe jako „já“ a hodnotíme se.
Sebeobraz, jakožto jedna ze složek jáství, není jen popisem rysu vlastní osobnosti, ale vztah k sobe samému, který muže být plný vnitrních rozporu. Je v nem obsažen aspekt shrnující predstavu o podstate vlastní osobnosti, dále ruzné varianty sebelásky a také cást hodnotící, týkající se ruzných forem sebeocenení. Obrazy sebe se nekdy rozlišují na nekolik variant. Reálné „já“: jedná se podstatu dané osobnosti. Vnímané „já“: jak se jedinec vnímá. Ideální „já“: predstava jedince, jaký by chtel být. Prezentované „já“: to jak jej vnímá okolí. Na utvárení sebeobrazu pusobí vlastní prirozenost a sociální okolí jedince (rodina, prátelé, partner . . .), na jejich základe se formuje ideální já.
Základním aspektem sebeuvedomování v rámci sebeobrazu je pocit totožnosti, vedomí „Kdo jsem?“ a „Kam patrím?“, vytvorení si osobní identity. Osobní identita vyplývá z psychofyzické identity, jak je osobnost sžita se svým telem, a sociální identity, vyplývá z ní jak se jedinci darí zvládat úkoly života a jak je zaclenen do sociálních vztahu. Osobní identita je výsledkem individualizace, kterou lze oznacit jako proces stávání se sebou samým. Podmínkou je osamostatnení názorové, citové i akcní . Jedním výsledkem nezvládnutí tohoto procesu je trvalá nezpusobilost rídit svuj život bez pomoci nekoho zralejšího, poprípade izolace. Osamostatnení souvisí s charakteristikou osobnosti. Podle toho mužeme mluvit o internalistech a externalistech . Internalisté jsou presvedceni , že to co je potká je výsledkem jejich aktivity, zatím co externalisté soudí, že jsou vedeni osudem. Stejne tak mužeme rozlišit cloveka niterného, málo závislý na svém okolí, spolecnosti, móde atd., a cloveka vnejškového , ten je na okolí podstatne více závislý na verejném mínení a na podnetech z vencí. Niterný clovek se dokáže sám zabavit, vnejškový potrebuje být baven.
S vnímáním sama sebe souvisí také sebecit, je velmi duležité, jak pocitujeme své vlastní možnosti a jaké charakteristiky osobnosti si pripisujeme. Pocity vlastních možností se stávají soucástí vedomí v období adolescence. V této dobe jsou ješte znacne nestálé. Sebecit casto kolísá od jedné krajnosti ke druhé. Rovnež externalisté mají sebecit labilnejší než internalisté. Pro náš sebecit je duležité, jak vnímáme pocity kompetence (predstava o vlastní schopnosti, zpusobilosti), pocit sebeurcení (vyplývá z toho, jak se jedinci darí dosahovat své cíle, nebo jak je stanovovat, aby je byl schopen dosáhnout) a pocit vnitrní jednoty (vyjadruje soulad mezi zamerením a schopnostmi). Na tom, jak prožíváme tyto pocity se podílí i naše reálné já. Je nepochybné, že se naše sebepojetí brání pred pred priznáním si negativních charakteristik, proto jsme si schopni své osobní charakteristiky uvedomovat jen cástecne. Specifickým pocitem je pocit osobní dustojnosti, který vyplívá z pozitivních a negativních ocenení vlastní osobnosti v prubehu života. Prílišné ulpívání na osobní dustojnosti vede k orientaci na její vnejší znaky. Jedinec zacíná posuzovat druhé podle toho, jak mu lichotí a jak si jej váží.
S tím souvisí i sebehodnocení, jakožto jádro jáství, pokud jím ocenujeme své vlastní „já“ . Sebehodnocení má dva póly a to spokojenost a nespokojenost. Presto si mužeme pripisovat mnohé další charakteristiky jako: pýcha, hrdost, ješitnost, arogance nebo skromnost, pokoru, stud, sebekriticnost apod. Za ústrední sebecharakteristiku v rámci sebehodnocení se považuje sebeúcta. Ta je budována uvedomování toho, jak se nám darí dosahovat cílu, které jsme si vytýcili. Sebeúcta dále závisí na tom, jak prožíváme shodu mezi svým reálným já a svým ego-ideálem. Záleží jak vnímáme své chování v porovnání s morálními zásadami spolecnosti, jaké je naše morální vedomí a jaké jednání. Z tohoto hlediska rozlišujeme sebereflexi a svedomí. Sebereflexe je uvedomování si obsahu svého vedomí a charakteristik výsledku svého jednání. Svedomí je ta cást sebehodnocení, kdy cítíme vinu, za jednání, které jsme provedli v rozporu s našimi zásadami nebo morálními normami. V podvedomí lidí existuje urcitý ideál, kterým se snaží rídit v souladu se svým svedomím.

V typologii jáství se objevují dimenze avidita a sociální citlivost. Aviditou se rozumí chtivost, touha mít. Sociální citlivost je zamereností na lidské vztahy, poskytování pomoci.
Vysoká avidita s nízkou sociální citlivostí vede k utvárení egocentrického „já“. Jde o jedince orientovaného na shromaždování a získávání. Osobnost tohoto typu se soustreduje na své prožitky a zájmy. Protikladem je allocentrické „já“, které je tvoreno kombinací nízké avidity a vysoké sociální citlivosti. Jedná se o osobnost orientovanou k druhým, na úkor svých vlastních zájmu. Vysoká avinita s vysokou sociální citlivostí dává vzniknout expanzivnímu „já“. Jde o typ osobnosti, který je vnitrne konfliktní stretáváním osobních zájmu orientací vycházet vstríc. Nízká avinita a sociální citlivost se projevuje v autistickém „já“. Takoví lidé se navenek málo projevují. Zdá se, že se jich dení kolem príliš nedotýká.


vysoká

EGOCENTICKÉ EXPANZIVNÍ
JÁ JÁ


citlivost

malá velká




AUTISTICKÉ ALLOCENTRICKÉ
JÁ JÁ

nízká


„Já“ je velmi krehký a snadno zranitelný osobní útvar. Jeho vývoj je komplikován mnoha událostmi. Vážnými úskalími v procesu jeho tvorby muže být bezcitná výchova, neprijetí kolektivem, vážná onemocnení, ale i výška a jiné fyzické nedostatky. V krajních prípadech muže vyústit v autismus nebo depersonalizaci. Autismus se jako porucha jáství vyznacuje zpretrháním pout, které jedince váží k druhým. Takový clovek se stává zamlklým a pusobí dojmem neprítomnosti. Depersonalizace je porucha subjektivního pocitu, v nemž prožíváme svou osobnost jako já. Clovek si pripadá cizí.












Použitá literatura:
PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI,
Doc. Phdr. Vladimír Smékal, Csc., Státní pedagogické nakladatelství, 1989


Diskuse

Buď první, kdo se vyjádří k tomuto příspěvku (0)