NEJVĚTŠÍ DATABÁZE
STUDENSTKÝCH REFERÁTŮ V ČESKU

Najdi si dokument, který potřebuješ v jiném jazyce: SK CZ HU

Celkem referátů: (9349)

Jazykové kurzy, studium a pobyty v zahraničí
Přihlášení Přihlášení Registrace
Přidej svou práci

Referát Chetitská říše, její objevení, luštění její řeči a Bedřich Hrozný

Odeslat známému Stáhnout Nahlásit chybu Buď první, kdo se vyjádří k tomuto příspěvku (0)

Doplnkové informace o referáte:

Oblast:Dějepis

Autor: antiskola@antiskola.eu

Počet slov:6376

Počet písmen:35,808

Jazyk:Český jazyk

Orient. počet stran A4:19.89

Počet zobrazení / stažení:5439 / 160

Velikost:41.66 kB

SEMINÁRNÍ PRÁCE PRO SEMINÁR Z DEJEPISU


téma: Chetitská ríše, její objevení, luštení její reci a Bedrich Hrozný



Úvod 3
1 Malá Asie 3
2 Chetitské dejiny 4
3 Kultura Chetitu 5
3.1 Úvod 5
3.2 Náboženství 6
3.3 Literatura 7
3.4 Spolecnost 8
3.5 Vzhled, odev, dum a strava Chetitova 10
4 Objevení ríše Chetitu 10
5 Bedrich Hrozný 11
5.1 Luštení Chetitštiny 12
Záver 12
Použitá literatura: 13
Prílohy 13


Úvod
Chetité, chetitština, Bedrich Hrozný, hieroglyfické a akkadské písmo – to byly pojmy s nimiž jsem se za svuj život setkal již mnohokrát. Ve školních hodinách však tato setkání vetšinou nebyla nijak dlouhá a já mel o významu techto slov donedávna jen mlhavé zdání. Melo se to však záhy zmenit. Poté, co jsme dostali na výber nekolik témat na seminární práci, jsem si byl jist, že chci orient. Lákal me asi protože prinášel atmosféru rušných tržišt, vyprahlých pouští s karavanami a despotických vládcu. A jelikož se této predstave spíš (možná neprávem) približovali více Chetité než napr. staroveká Cína, zvolil jsem si nakonec Chetity. Postupem casu mi tak pred ocima krok po kroku zacala vyvstávat staroveká, ale v mnoha ohledech moderní ríše. Zacal jsem poznávat její zrízení, kulturu i historii, ale také to, jak ji po trech tisíciletích pomalu objevovala veda.To vše také chci dostat do své práce, proto tedy:“Chetitská ríše, její objevení, luštení její reci a Bedrich Hrozný “. Pokusím se o dostatecne komplexní pohled na Chetity bez zbytecného zabíhání do hloubky. Pokusím se také o co nejvetší možnou míru objektivnosti v uvolnenejší, možná populárnejší forme, aniž bych ubral na odbornosti.
Pred samotným zapocetím práce je také nutno zhodnotit prameny, ze kterých budu vycházet. Pohlédneme-li na použitou literaturu, zjistíme, že drtivá vetšina z ní znacne zastarává. Tento nepríjemný fakt je zpusoben tím, že se mi nepodarilo obstarat novejší knihy, které by se dostatecne zabývaly touto tématikou. A i starší knihy se stejne Chetitum venují jen okrajove. Moc mi v této situaci pomáhá Vojtech Zamarovský a jeho „Za tajemstvím ríše Chetitu“, který se jako jediný zaobírá Chetity opravdu komplexne. Na druhou stranu nenabízí príliš kvalitní obrazové prílohy. Celkem dobrý kompromis nabízejí „Staroveký prední východ“ od Jany Souckové a „Cesty starovekých civilizací“ od Jana Buriana. Celá práce je pak tedy hlavne syntézou techto trí knih. Abych zamezil prehlédnutí nejakých nových zásadních informací používám ješte „Dejiny starovekého sveta“ Pavla Olivy. Cást venovaná Chetitum je zde opravdu malá, ale informace jsou nové (rok vydání je 1994) a tak doufám, že pokud by se objevila nejaká nová zásadní fakta odporující starším knihám, tato kniha by je uvádela. Ostatní knihy v podstate jen „opakují“ zestrucnele fakta uvedená v ostatních knihách a ke své práci jsem je využíval minimálne. Jako zpestrení mi pak posloužil casopisový clánek o bitve u Kádeše, ale obcas jsem zde narazil na presne stejné vety jaké používal už výše zminovaný, o dvacet let starší, Vojtech Zamarovský.
Celá práce má nekolik kapitol. V první ctenáre uvádím do oblasti Malé Asie v 2. tisíciletí pr. n. l.; je zde nástin prírodních podmínek a vzestupu moci Chetitu. Další pak ukazuje celé dejiny Chetitu – jejich výboje, panovníky, zmeny ve vnitrní i vnejší politice, doby vzestupu i úpadku a nakonec i zánik ríše. Tretí kapitola pak prezentuje celou Chetitskou ríši z nekolika hledisek: spolecenské rozvrstvení , hospodárství, literatura a náboženství, ale i napr. odívání a další fakta z bežného života. Ctvrtá popisuje její objevení a poslední, pátá kapitola se zabývá osobností Bedricha Hrozného a jeho luštením Chetitštiny.

1 Malá Asie
Malá Asie byla v 2. tis. pr. n.l. daleko významnejší historický cinitel, než bývá casto patrné. Byla to oblast, bez níž v podstate nebylo možno provádet velkou politiku. O premenu oblasti malých rozdrobených maloasijských státu v mocnou ríši se zasloužili indoevropští Chetité. Jádrem chetitské ríše se stala rozlehlá maloasijská náhorní plošina, jíž protéká reka Halys (dnes Kyzyl-Irmak) nenabízející zdaleka zdroje takové životodárné síly, jakou cerpají ze svých rek brehy Nilu, Eufratu ci Tigridu. Maloasijská príroda, drsná a suchá, nevytvárela zvlášt príhodné podmínky pro rozvoj zemedelství. Naproti tomu pastviny dávaly možnost chovu, dobytka. Dalším darem prírody se ukázalo surovinové a nerostné bohatství, predevším stríbrná ruda, dríví i kámen sloužící jako vhodný stavební materiál.
Techto prírodních zdroju dovedli plne využít príslušníci kmenu, kterí se sami oznacovali jako Néšité, avšak na stránkách historických del jsou mnohem známejší jako Chetité. Byli totiž mylne ztotožnováni s Chattijci, kterí sídlili v uvedené oblasti už od druhé poloviny 3. tisíciletí. Chetité jsou indoevropského puvodu a proslavili se jako obratní metalurgové, dobrí vojáci i diplomaté, pro než nebyly zbrane zdaleka jediným prostredkem k dosažení cílu. Drobní príslušníci chetitských obcí se naucili obdelávat v mezích možností pudu, staveli na príznivejších místech závlahová zarízení a meli dobré zkušenosti i výsledky v chovu dobytka, zejména koní.
Jejich prítomnost v Malé Asii nabyla pevnejších rysu a konkrétnejších projevu koncem 3. a pocátkem 2. tisíciletí. Toto období prineslo Malé Asii výrazné promeny. Chetité se dostávají do konfliktu s Chattijci a v bojích vítezí. Jejich úspech nevedl bezprostredne ke vzniku jednotného chetitského státu, který by automaticky získal mocenskou prevahu na maloasijském východe. Na území osídleném Chetity se vytvorilo nekolik víceméne samostatných center - Néšaš, Zalpa, Kuššar, Chattutaš - v nich sídlili mestští panovníci - králové, kterí se snažili se strídavým štestím o hegemonii nad ostatními konkurenty.

2 Chetitské dejiny
Na sklonku 17.století se vytvorilo mocenské centrum v nekdejším hlavním meste Chattijcu – Chattutaši(viz. obrázek 8). Zemi ovládli Chetité v cele s panovnickým rodem odvozující svuj puvod od králu Kuššaru. Noví vládcové v Chattuši systematicky rozširovali pole své pusobnosti a dobytá území udelovali do správy clenum vlastní rodiny; brzy byla v jejich rukou všechna významnejší sídlište anatolské náhorní planiny a chetitské državy posléze dosáhly brehu Cerného a Stredozemního more. Hlavní nápor smeroval na jihovýchod, k centrum rozvinuté mestské civilizace v severní Sýrii. Král Chattušili I., který snad prijal trunní jméno podle nového hlavního mesta ríše, ovládl prechody pres Eufrat a zmocnil se knížectví v Alalachu, jeho nástupce Muršili I. pripojil bohaté území Chalapu, dnešního Aleppa. Nestálé vnitrní pomery behem panovníkovy neprítomnosti ale vyústily ve spiknutí, jemuž Muršili I. padl po návratu do Chattuše za obet. Následovaly nové nepokoje a rozbroje v královské rodine. Spory o vládu, neklid na nekterých územích a vzrust vlivu státu Mitanni pusobily nepríznive na zahranicne politické postavení chetitské ríše, takže její vliv a vážnost zacaly ztrácet na síle i lesku.
V bilanci, kterou kolem r. 1525 provedl král Telipinu, se úpadek 16. století jevil jako dusledek dynastických úkladu a rodinných trenic . Telipinu, sám uzurpátor zakládající nárok na trun jen na manželství se sestrou predchozího krále, vydal proto edikt, kterým upravil nástupnické právo. Od této chvíle vladar nemohl volne urcovat svého nástupce, jak tomu bylo doposud.Trun mel nadále pripadnout prvorozenému královu synu, eventuálne dalšímu synu v poradí. Nezanechal-li panovník mužského potomka, mel být k vláde povolán manžel nejstarší dcery. Králi Telipinovi se podarilo nakrátko upevnit pomery v zemi a snad i prosadit nároky na oblast horního Eufratu, ale v Kizvatne se uchytila samostatná dynastie churritského puvodu a našla pevnou oporu ve státe Mitanni, jehož moc v severní Sýrii a horní Mezopotámii práve kulminovala. To byl protivník, na kterého Chetitská ríše zatím nestacila. Navíc nájezdy Kašku znovu kus po kuse ukrajovaly severní provincie a ohrožovaly samotnou Chattuši. Pokles chetitské moci byl však jen prechodný. Vládce, který témer zázracne vdechl novou sílu chetitskému království zmítanému vnitrním neklidem, se jmenoval Suppiluliumaš I. Vynikal vojenským nadáním a zároven i diplomatickým taktem. A tak se Chetitum podarilo zbavit stát Mitanni vlivu a premenit jej v nevýznamný útvar podléhající v podstate chetitskému vladari. Svuj vliv posílili i v syrské oblasti, kde se do jejich správy dostalo významné mesto Karchemiš(viz. obrázek 1). Sýrie a její sousední oblasti se tím staly jablkem sváru mezi dvema rivaly - mezi chetitskou ríší a Egyptem; ten však byl pro vnitrní težkosti nucen vzdát se nekterých pozic. Tyto projevy slabosti vyvolávaly na chetitském dvore nadeji, že by nebylo nemožné prosadit chetitské zámery prímo v Egypte .
Nadeje však zustaly nakonec pouze nesplneným práním. Vleklé potycky mezi Egyptany a Chetity nemely zprvu pro jednu ani druhou stranu zásadní význam. Konflikt dlouho zrál v místních ozbrojených srážkách, až kolem r. 1285 pr. n. l. vyvrcholil bitve u Kádeše. V bitve plné napetí i dramatických zvratu byli Egyptané pri rozbíjení tábora necekane napadeni a ztratili dva armádní sbory. Ramesse II. ale utekl a nedaleko sebral cerstvé oddíly, vyrazil proti ted bezstarostne plundrujícím Chetitum a ti utrpeli porážku. Chetitský král Muvatalliš mel však v záloze ješte 1500 válecných vozu(viz. obrázek 2), které nyní poslal do boje. Egyptané tento útok odráželi až na bojište dorazil predposlední Egyptský sbor. Vpadl Chetitum do zad a rozhodl bitvu. Chetitský vladar nenasadil pechotu, stáhl se a radeji posílil obránce v Kadeši. Egyptské síly sice vyhráli bitvu, ale k dobytí Kadeše už nestacily . A tak uhájili Chetité nerozhodný výsledek, který svedcil o prechodné mocenské rovnováze mezi dvema ríšemi. Jejím výrazem byla i mírová smlouva mezi Ramessem II. a Muvatallišovým nástupcem Chattušilišem III. obsahující krome paktu o neútocení ujednání o vzájemné pomoci pri napadení tretí mocí nebo pri povstání, dohodu o vydávání uprchlíku a záruky pravoplatným dedicum obou partneru. Smlouvu pozdeji zpecetil snatek Ramesse II. s Chattušilovou dcerou a pozvání chetitského královského páru k návšteve Egypta. Podobnou smlouvu uzavrela Chetitská ríše s Babylónií; hledala oporu proti asyrské rozpínavosti. Zatímco jižní hranice byly zajišteny, vývoj na jihovýchode vyvolával v Chattuši znepokojení. Asýrie, nový úcastník v zápasu o Sýrii, rozšírila svou moc v horní Mezopotámii a nebezpecne se blížila k Eufratu. Ani osa Chattuša-Babylón Asyrany nezbrzdila. Schylovalo se ke stretnutí. Predešla mu však katastrofa, která se kolem r. 1200 prihnala po mori i po souši z Balkánu: stehování morských národu. Zánik chetitského státu v Malé Asii snad nepadá jen na jejich vrub. Svuj podíl jiste meli i Kaškové a obyvatelé západní Anatólie, které uvedl bourlivý presun do pohybu. Postup morských byl neobycejne rychlý, už kolem roku 1190 dopadla první pochoden na strechy Chattuše a po marné obrane zmizela Chetitská ríše do propadlište dejin.
Na pocátku 1. tis. pr. n. l. se sice v jihovýchodní cásti anatolské náhorní roviny vytvorilo nové chetitské stredisko Tabal, ale nemelo než lokální platnost. Sever a západ maloasijské plošiny ovládli Frýgové. Na tradice Chetitské ríše navázaly tzv. pozdne chetitské státy v Kilikii a v severní Sýrii. Žádný z nich však nepresahoval pusobnost mesta a bezprostredního okolí. Od pocátku 9. stol. pr. n.l. ale nabrali na síle asyrské výboje. Postupne jim padal za obet jeden pozdne chetitský stát za druhým; poslední ztratil samostatnost Karchemiš (717 pr. n. l.) a Melid (712 pr. n. l.)

3 Kultura Chetitu
3.1 Úvod
Materiální základna na níž chetitská ríše vyrostla byla dost svérázná a tak i kultura a spolecnost meli v porovnání s ostatními soudobými státními útvary velmi osobité rysy . To se projevovalo nejen v politických a právních institucích, ale i v umení a to zejména v básnictví. Tyto svérázné rysy zjištují více méne všichni historikové, kterí se zabývají kulturami Predního východu, i když ne všichni souhlasí s tvrzením, že se jedná o dusledek odlišné materiální základny. Lze si je též vysvetlit indoevropským puvodem a rasovou odlišností . Krome toho se v Chetitské kulture objevují i zcela jasné vlivy cizí, predevším churritské a asyrsko-babylóské. Presto však nejsou tyto cizí vlivy v chetitské kulture podstatné, a zejména nejsou podstatné v té oblasti kultury, jíž se merí úroven celé kultury: v oblasti umení. Mluvíme proto plný právem o samostatné chetitské kulture (nikoli a jen o „chetitské variante“ asyrsko-babylonské kultury) a také o samostatném chetitském umení. Pod temito pojmy nerozumíme ovšem jen kulturu a umení „národa Chetitu“, ale celé mnohonárodnostní ríše Chetitu i drobných chetitských státu, které se udržely i po jejím pádu ve východní Anatolii a severní Sýrii.
Nejznámejšími památkami chetitské kultury jsou cetná socharská díla - sochy a reliéfy bohu i lidí a zvírat v težkém, monumentálním provedení. Typický je smysl pro realistický detail kontrastující s kamennou strnulostí postoju a gest zachycovaných osob.
3.2 Náboženství
Náboženské predstavy v chetitské ríši tvorily bohatý a clenitý komplex, ale nebyly usporádány do jednotného systému. Významné místo v nich zaujímal kult rozmanitých prírodních sil personifikovaných v postavách božstev.
Prvními památkami chetitské kultury, s nimiž se objevitelé ríše Chetitu setkali, byly sochy chetitských bohu. Muž v postoji zápasníka, jenž strežil boghazkoyskou bránu byl buh(viz. obrázek 3) , kolosální socha sedícího muže na podstavci ze dvou lvu, vykopaná v Karchemiši, je socha boha; žena se zrcadlem, objevená Humannem v Zindžirli, je bohyne; dva bojovníci na reliéfu v Malatyji, kterí se snaží zabít ohromného hada, jsou také bohové. Témer polovina chetitských soch a reliéfu, zejména z dob velkoríše, zobrazuje bohy a bohyne.
Chetitský panteon, jehož obsazení známe asi tak z 10%, je pestrou smesicí ruzných živlu asyrsko-babylónsko-sumerských, lúvijských, churritských a zejména chattijských, které se primykají k bohum a kultum, které si Chetité prinesli ze své pravlasti. Nebudeme je pochopitelne na tomto míste rozebírat, ani stopovat jejich puvod a promeny; pro naše úcely stací, když se zmíníme jen o nejduležitejších a kulturne historicky nejzajímavejších. Jedním z hlavních chetitských bohu (nejhlavnejšího nemají) je buh bourky mesta Chattuše, z jehož jména známe jen koncovku: -unaš. Jeho manželkou je bohyne slunce(viz. obrázek 4) , jejíž jméno vubec neznáme, protože je vždy psáno ideograficky; jejich syny jsou bohové bourky mest Neriku a Zippalandy a buh vegetace Telipinuš. Bourku má dále v referátu buh Tešuba a jeho žena Chepa. („Zdá se ostatne," poznamenává Hrozný, „že jméno naší pramatky Evy, hebrejské Chavvá, vzniklo ze jména této churrijské bohyne Chepy, jejíž jméno prichází i ve jménu jeruzalémského knížete z doby amarnské Abdi-Chepy. Ne nadarmo obdržela Eva, svudkyne Adamova, jméno této churrijské, nesemitské bohyne." ) Bohem mužné síly je Inar (recky "muž": anér), bohem ohne Agniš (latinsky "ohen": ignis), bohem brány Apuluna (prímý predchudce reckého Apolóna, který byl ostatne u Homéra ochráncem maloasijských Trojanu proti evropským Rekum), bohyne lovu Rutaš (zobrazovaná s jelenem jako recká Artemis, v níž se prevtelila). Jedním z bohu starochetitského, indoevropského puvodu je Jajaš, "Poutník", který se podle Hrozného domnenky, podávané ovšem s výhradou, vyvinul ve staro izraelského boha Jahve - Hospodina krestanu. Krome toho meli Chetité nekolik dokazatelne existujících bohu more, nebe, mraku, hor, studní, rek, vetru, obilí, polní úrody. Ze zvírat uctívali lva a zejména býka, jehož svatynemi bylo prímo preplneno "Býcí pohorí", které se dodnes jmenuje po tomto zvíreti Taurus. Krome dobrých bohu znali Chetité i zlé, a zdá se, že práve temto zlým, kterí jim mohli nejvíc škodit, prinášeli zcela logicky spousty obeti, aby si je takríkajíc podplatili.
Žádného ze svých bohu nepovažovali Chetité - napr. na rozdíl od krestanu - za vševedoucího; o chytrosti nekterých z nich meli dokonce nevalné míneni. Chtel-li tedy Chetit neco od svého boha, musel mu to ríci, a to pokud možno hezky a presvedcive, na druhé strane s ním mohl vyjednávat zahrnovat ho výcitkami, které patrí u krestanu do seznamu smrtelných hríchu. Tento kritický pomer Chetitu k bohum dal vzniknout modlitbám, které nás casto prekvapují obsahem a vždy formou: jsou skutecne príklady recnického umení a pravými básnickými výtvory. Platí to zejména o modlitbách králu, kterí byli zároven - nebo predevším - nejvyššími knezi chetitské ríše:
"Chetitský bože bourky, pane muj, a vy bohové, pánové moji, je to tak: hreší se! Také muj otec hrešil a prekracoval slova chetitského boha bourky, pána mého. Já jsem však nicím nezhrešil! Je to tak: hrích prechází z otce na syna. Také na mne prešel hrích otce.
Já nyní chetitskému bohu bourky, pánu svému, a bohum, pánum svým, priznávám: je to tak, hrešilo se!A protože jsem nyní hrích otce svého priznal, at se mysl chetitského boha bourky, pána mého, a bohu, pánu mých, opet usmírí! Budte mi príznive nakloneni a vyžente mor ze zeme Chatti!"

3.3 Literatura
Síla výrazu a barvitost obrazu královských dokumentu predpokládá - i když je treba nepsali sami králové, nýbrž jejich písari - velké básnické zázemí. Jeho hranice ani nejvyšší vrcholky však neznáme. Podle prevládající teorie totiž Chetité psali své básnické výtvory hieroglyfickým písmem na drevené tabulky, která odnesla do nenávratna vlna „morských národu" - z nejvetší cásti padly za obet plamenum horících mest a zbytek ztrouchnivel pod jejich popelem. Ústní tradice zahynula pak s recí Chetitu. Z fragmentu chetitské poezie, které se zachovaly na klínopisných tabulkách, nelze však zrekonstruovat nic, co by mohlo být podkladem pro sebemenší prehled nebo dejiny chetitské poezie. Presto však dokazují - tím spíš, že jde o fragmenty zachované zcela náhodne - že existovala a že mela prekvapive vysokou úroven. Uvedme alespon jednu ukázku - prastarou básen na oslavu boha slunce ve verzi ze 14.-13. století pr. n. l.:
„Slunecní bože nebes, pastýri lidstva! Vycházíš z more,jež je synem nebe, a vzhuru k nebi pak putuješ.
Slunecní bole nebes, pane muj! Zrozencum z lidí i divé zveri ze skal, psu, vepri i tvoru na polt,
všem dáváš, co jim právem patrí! A to den co den..."

Z rydla chetitských básníku máme dále nekolik fragmentu prekladové literatury, zejména radu tabulek s úryvky ze sumersko-babylónsko-asyrského eposu o Gilgamešovi; vernost a preciznost techto prekladu snese dnešní merítka. Z cetných mýtu, puvodních i obmenených, si zasluhují zmínky predevším dva: mýtus o boji boha - bourky s hadem Illujankou (s ilustracemi k nemu se setkáváme na nekolika reliéfech) a mýtus o bohu vegetace Telipinovi (jenž je pravdepodobne sumersko-babylónského puvodu a vyskytuje se v ruzných obmenách u mnohých národu): V zime opouští tento buh zemi, nacež v ní hyne veškerý život a nastává bída a hlad. Buh bourky se vypraví, aby ho vyhledal; vrátí se s neporízenou. Pak ho jde hledat orel; rovnež marne. Nakonec ho však najde malická vcela, probudí ho a zavolá zpátky. S návratem boha nastává pak jaro a obnovuje se život v prírode i lidstvu. Pres veškerou nepuvodnost témat vetšiny chetitských mýtu jeví jejich zpracování ryze chetitský tvurcí prínos. Jsou v nich svérázné metafory a paralely. Chetité netradicne zpestrují básnickými obrazy a výrazy i písarské dokumenty: úrední formuláre, záverecné klausule smluv, soudní protokoly, predpisy pro náboženské ceremonie…
V této cást se také nemohu nezmínit ješte o jednom literárním žánru, který se pred Chetity ve svetové literature nevyskytoval a po nich se objevil až hodne pozde - jsou to krátké povídky. Vyvinuly se snad z úredních záznamu a dvorních kronik, a svou formou jsou strucne nacrtnutými obrázky neschopných a nepoctivých úredníku, kterí špatne slouží králi, byrokratických soudcu, kterí protahují rozhodnutí sporu po celá desetiletí, ztrácejí soudní protokoly apod. Snad to nebyla pro Chetity jen "humoristická cetba", je dost možné, že tato malá díla zarazovali do tematické skupiny "poucná literatura", protože každý prípad nepoctivosti, verolomnosti atd. koncí smrtí.
Na rozdíl od poezie a beletrie zachovalo se nám pomerne mnoho památek z chetitské vedecké a odborné literatury. Látka v ní zpracovaná je príznacná pro tamejší prostredí: je to výklad o výcviku koní. Prozrazuje nejen prekvapující vedomosti Chetitu v tomto oboru, ale i smysl pro promyšlený postup výcviku i vlastního výkladu. Do literatury tohoto druhu patrila ale u Chetitu i mnohá díla, která bychom my do ní už nezarazovali. To platí predevším o kouzelnických, vešteckých, hvezdopraveckých a podobných spisech, a potom zejména o znacné cásti lékarské a astronomické literatury, jejíž racionální jádro je obaleno težko proniknutelnou vrstvou magiky. Všechna tato díla prevzali Chetité od Babylónanu a Asyranu a porizovali z nich pouze preklady. Od Babylónanu prevzali také bohatou matematickou literaturu, kterou rovnež nerozvinuli. V matematické vede už znali vzorce pro výpocet plochy trojúhelníku, pravoúhelníku, kosoúhelníku a kruhu, dále vzorce pro výpocet objemu kvádru, hranolových teles s pravoúhlým i kosoúhlým prurezem, pravidelného i komolého jehlanu atd.
Dále bylo Chetity velmi podrobne rozpracováno právo. Tak napríklad už ve starším chetitském zákoníku(viz. obrázek 5) z 15.-14. století pr. n. l., který prvne vydal a preložil (do francouzštiny) Bedrich Hrozný se ukazuje, že šlo o jeden z nejzvláštnejších zákoníku v celých dejinách starovekého Východu. Zatímco egyptské, židovské, asyrské, babylónské zákony se vyznacovaly nejkrutejšími tresty, trestní sankce chetitského zákoníku jsou – alespon pro svobodné obyvatelstvo – neobycejne mírné. Navíc obsahuje i jeden velmi moderní prvek – rozlišuje zda-li viník spáchal trestný cin úmyslne nebo ne – napr. zabití cloveka „ze zlosti“ se trestá dvojnásobným trestem než pouhé usmrcení, kdy „hreší jen ruka“ viníkova.
Presné rozlišení mezi vinou a nevinou, mezi cinem zpusobeným s úmyslem predem uváženým a neúmyslne, mezi odpovedností za cinnost a opomenutí, patrí mezi vymoženosti právnického myšlení, jejichž objevení 2000 let pred Justiniánovým kodexem (který je starý také už 1500 let) bylo pro moderní právní vedu velkým prekvapením. Totéž platí o instituci fakultativních trestu a náhrad škody (podle vule poškozeného), o prihlížení k objektivním a subjektivním podmínkám trestného cinu (napr. žena, jež byla znásilnena v dome, kde mohla volat o pomoc a nevolala, se trestá smrtí; byla-li znásilnena v horách, zustává bez trestu. Pachatel se ovšem trestá smrtí v obou prípadech) apod.
Reforma tohoto staršího chetitského zákoníku, provedená asi ve 14. -13. století pr. n. l., dala podnet k záznamum a poznámkám, v nichž mužeme spatrovat první pocátky literatury, která se skládá z del s názvy „Komentár k zákonu o…“. První glosy ci komentáre pocházejí už od samotného reformátora: vyjadruje v nich souhlas nebo nesouhlas, nekdy prímo nelibost s jednotlivými tresty a delikty. Potom v nich pokracují soudci - a zaznamenávají rozsudky, které mají tutéž funkci jako judikatura našich vyšších soudních orgánu.
Chetitské soudy jsou jinak ponekud težkopádné, "byrokratické", a že jejich kanceláre spotrebují behem sporu hodne hlíny. Zdá se ostatne, že v tomto nejsou chetitské soudy výjimkou a o primát v této tradici se delí s Egyptany.
3.4 Spolecnost
Hospodárské a spolecenské zrízení Chetitu bylo otrokárské a rozdelovalo se do dvou základních spolecenských tríd – svobodných a nesvobodných. Svobodní se delili na trídy – na šlechtice, úredníky a dustojníky a na svobodné rolníky, remeslníky a vojáky. Delili se i nesvobodní, a to na dve skupiny: první oznacovali Chetité sumerským termínem mamra – „zajatci“, pod nimiž rozumeli civilní obyvatelstvo neprátelské zeme. Druhou slovem appanteš, „chycení“, jimiž nazývali vojáky zajaté na bojišti. „Chycení“ mívali zpocátku lepší postavení než „zajatci“ (které mužeme ztotožnovat s trídou otroku), a nekdy nebyli vubec zarazováni do procesu materiální výroby, ale sloužili nadále jako vojáci (v chetitské armáde) ; zustávali svobodní, a dokonce jim byly pridelovány pozemky. Pozdeji obe tyto skupiny splývali v masu otroku. V cetných starších chetitských textech není proto svobodné obyvatelstvo staveno do protikladu k "chyceným", nýbrž k "zajatcum". Krome "zajatcu", kterí se stali otroky, existovali v chetitské spolecnosti i "dlužní otroci"; zejména z hladových let máme zprávy, že "otec prodával syna za stríbro". Otroci pracovali bud ve výrobe (v zemedelství, hornictví, v remeslech), nebo -z menší cásti - sloužili v domácnostech. Prestože o jejich velkém poctu nemužeme pochybovat, není jisté, zda tvorili vetšinu pracujících. Až do samého zániku chetitské ríše se totiž udržovaly silné obciny svobodných rolníku, na jejichž zachování mela státní moc zájem., protože byly jádrem vojenské organizace chetitského státu. Existovali i svobodní remeslníci, jejichž pocet nebyl nikterak bezvýznamný.
Hlavním zdrojem otroku byla válka. Zajatcu, kterých se zmocnil král, tj. králova armáda, bylo využíváno pro práce na královských pozemcích; král prideloval otroky také chrámovým hospodárstvím, mestum i obcinám. Krome krále získávali ve válce zajatce i šlechtici (dustojníci a vozatajové) a radoví vojáci; tito otroci byli pak jejich soukromým vlastnictvím. Proti velkému poctu otroku ze zajatcu byl pocet "koupených otroku" pravdepodobne bezvýznamný.
Na postavení otroku mužeme soudit jen neprímo z nekterých právních a hospodárských dokumentu. Byl-li chetitský zákoník vuci svobodnému obyvatelstvu mírný, pro otroky znal tytéž tresty jako okolní orientální despocie. Otroci se ostatne uvádejí v inventárích chetitských statku a dílen jedním dechem se zvíraty a nástroji.
Chetitský král nebyl králem s neomezenou mocí. Chetitští králové byli jedinými panovníky starovekého Orientu, kterí nebyli absolutními monarchy. Vedle krále existovaly v chetitské ríši státní orgány, které byly pozustatky kmenové a vojenské demokracie (s nimiž se setkáváme v ruzných obmenách i u Reku hérojské doby, u Rímanu v dobe králu, a také u starých Germánu a Slovanu). Prikloníme-li se k názoru Bedricha Hrozného (zastává ho též V. V. Struve) byla prvním z techto orgánu tulie - "rada", která se skládala z králových synu, jeho pokrevných príbuzných a švagru, dále z príslušníku nejvyšší kmenové a dvorní šlechty a nácelníka královy osobní stráže. Tulie omezovala svrchované právo krále ukládat nejvyšší tresty královým príbuzným. Král, jenž by dali kohokoli z nich svévolne popravit, odpovídal za to svou hlavou a mohl být podle rozhodnuti tulie i sám popraven. Byla dále, jak ukazuje její název, poradním sborem krále, podle všeho v zásadních vecech státní politiky. Druhým z techto orgánu byl pankuš, "shromáždení"; vyvinul se ze starobylého lidového shromáždeni ve shromáždeni vojáku. Po Telipinových reformách nebyli však jeho cleny už všichni vojáci, ale jen jejich privilegovaná cást: králova telesná stráž, velitelé oddílu po tisíci mužu a šlechtictí dustojníci. Pankuš mel právo "svobodne mluvit" o králových zlocinech, ovšem jen v dobe míru (trest byl však vyhrazen rozhodnutí tulie). Mel i právo trestat své provinilé cleny. At byly tulie a pankuš dvema samostatnými orgány státní moci nebo jen dvema názvy jednoho orgánu, souhrn techto funkcí vedl k tomu, že jak praví V. V. Struve - "vláda chetitských králu nebyla na rozdíl od vlády sumerských, akkadských a egyptských králu despotická.“ Další vecí, v starém Oriente prekvapivou, je svérázný rys v organizaci chetitského státu, který z neho ciní - vyjádreno moderním termínem -"federativní stát".
Chetitská ríše nebyla pevne centralizovaným státním útvarem jako napríklad Egypt, ale svazkem takrka úplne autonomních státu v cele s dedicnými panovníky z místních rodu nebo královými bratry a syny. Všichni tito panovníci museli se pred nastoupením své funkce dostavit do Chattuše anebo "tam, kde král nyní je" (byl-li na válecné výprave), a požádat o "prijetí do služby"; když byli prijati, tj. uznáni za panovníky, museli složit prísahu vernosti. "Zeme Chatti" se tak skládala ze skutecných "drobných království", která byla dosti samostatná, aby je mohli operativne spravovat místní panovníci, a zároven dostatecne podrízená ústrední moci, aby navenek vystupoval chetitský velkokrál jako predstavitel jednotné ríše. Byla-li moc chetitského panovníka v dobe míru omezena, v dobe války mel jako nejvyšší velitel ríšské armády (skládající se z jeho vlastních oddílu, kontingentu "federativních státu" a pomocných oddílu vasalu) neomezenou pravomoc. Za válecných operací mel pankuš pouze právo žádat na králi, "aby neprátele utiskoval a nemel s nimi slitování".
Chetit byl ve svém dome a ve své rodine pánem. Manželka (první i další - mohl jich mít, kolik chtel) mu byla podrízena, ale na rozdíl od orientálních zvyklostí ne absolutne. Mohl ji získat koupí, odevzdáním kupní ceny rodine; zákoník však priznává rodicum nevesty právo odstoupit od manželství, nahradí-li tuto kupní cenu dvojnásobkem. Od otce musela nevesta dostat veno; zcela zákonné bylo i získat manželku únosem - pak ale ztrácel ženich nárok na veno. Svobodný Chetit mohl uzavrít manželství i s otrokyní; mohl se dát i rozvést, v tom prípade se pak delili o majetek rovným dílem, deti dostal manžel, pouze jedno si smela vybrat žena. Zemrel-li muž, bylo o vdovu postaráno; podle zákona si ji vzal za ženu jeho bratr; nemel-li bratra, otec.
3.5 Vzhled, odev, dum a strava Chetitova
Ze zachovaných obrazu a reliéfu, at už egyptských ci vlastních mužeme usuzovat vzhled prumerného Chetity. Postavy byli spíše nízké, podsadité, v ramenech byli širocí, nohy meli silné, paže svalnaté a nos velmi výrazný. Na nekterých barevných egyptských malbách mají svetlé vlasy.
Odev byl už pred ctyrmi nebo tremi tisíciletími nejen ochranou proti nepohode, ale i odznakem spolecenského postavení. Chetitští králové a šlechtici nosili dlouhá prepásaná vlnená roucha s trepením; vojáci dlouhé plášte (které neodkládali ani za bitvy, ackoli rozhodne neusnadnovaly pohyb) a teprve pozdeji je vymenili za krátké suknice nad kolena. Tento odev byl zrejme i pracovním odevem rolníku a remeslníku. Žádný Chetit se nedal zvecnit bos; na nohou má vždy sandály nebo vysoké boty s protáhlou, prohnutou špickou. Na hlave nosili Chetité prikrývky nejruznejších tvaru, od priléhavých cepicek po zašpicatelé klobouky. Vysoké špicaté klobouky, vyhrazovali Chetité bohum. Chetitská dámská móda se nevyznacovala prílišnou fantazií. Místo klobouku nosily i královny prosté šátky, které splývaly s volným rouchem, nebo strídme ozdobené cepecky. Deti se oblékaly jako dospelí.
Dum Chetitu(viz. obrázek 6) byl na vesnici vetšinou prízemní, ve meste obvykle aspon z cásti poschodový. Mel kamenné základy, zdi z omítnutých cihel. Okna byla úzká a vysklená.
Jaká byla strava Chetitu? Vznešený muž, placený králem, dostával v pravidelných termínech chléb, med, mléko, sýr a sud piva ze státního skladu. Nepravidelne pak dostával ovce, vepre a zvláštní prídel obilí. Ovoce a zeleninu si musel obstarat sám. To byla také základní strava prostého svobodného Chetita. Ryby byly ve vnitrozemských oblastech pouze pochoutkou šlechtických stolu. Chetité také hodne pili víno, ale vetší cást úrody obetovali bohum.

4 Objevení ríše Chetitu
Chetitská ríše byla až do konce 19. století ríší neznámou. A to presto, že se o ní již bez mála dva tisíce let vedelo. První zmínky o ní máme totiž již v "knize knih" - Bibli. Jako první si techto zmínek všiml irský misionár William Wright, jež je uverejnil v clánku roce 1884. Jako "vynálezce Chetitu" je však casteji považován prof. Herny Sayce, který svou prednáškou o Chetitech dva roky pozdeji zpusobil senzaci první rádu. Henry Sayce také mj. objevil jednu zvláštnost chetitského písma - cte na rozdíl od našeho první rádek zleva doprava, druhý rádek zprava doleva atd., takže písar nebo ctenár se nemusí zbytecne vracet. V této dobe také zacíná první soustredený zájem o Chetitskou ríši. První vedeckou expedici vypravil roku 1888 berlínský Orientální komitét a vedl ji nemecký archeolog svetového jména Karl Humann (1839-1896). Nebudeme se zde zabývat jak probíhala celá expedice, stací ríct, že nalezla mnoho bohatých nálezu, odkryla dávný chetitský hrad a získala první dokumenty staré ríše a kultury, o níž se vedelo, že byla chetitská. Po Humannovi putovala k chetitským bohum a válecníkum celá rada archeologu. Pripomenme alespon ty významnejší: Anglican William Ramsay, Rakušan Lanckoronski, Francouz Chantre, American Wolfe, Nemec Winckler, Rus J.I.Smirnov a další. Všichni tito ucenci a badatelé prinášeli nové obtisky reliéfu a hieroglifických nápisu, pecete, sošky a hlinené tabulky s akkadským klínovým písmem a to vše v reci o níž správne predpokládali, že je chetitská. Všechny tyto nálezy byly ale tehdy nepoužitelné - chetitské hieroglifické nápisy nikdo neumel precíst a chetitským textum v akkadském babylónském písmu, které se dalo precíst bez potíží zase nikdo nerozumel!
Luštení tohoto tajemství pak venovalo pozornost mnoho významných orientalistu a filologu. Mezi nimi napr. Winckler, S.Bugge, A.Torp, F.Delitzsch, E.Weider. Chetitský problém ale vypadal nerešitelný, navíc pricházela válka a tak se zdál být chetitský osud zpeceten. V dobe války zacíná studovat chetitský problém ale také ceský ucenec Bedrich Hrozný jakožto písar pluku Deutsch und Hochmeistr.

5 Bedrich Hrozný
Narodil se 6.kvetna 1879 v Lysé nad Labem jako nejstarší z 5 synu místního evangelického faráre . Otec rozhodl, že syn bude evangelickým farárem s címž Hrozný souhlasil a proto roku 1889 nastoupil na Akademické gymnázium na Smetanove nábreží v Praze. Brzy si velmi oblíbí studium mrtvých jazyku. Jako kvintán se již venuje soukromému studiu hebrejštiny a o rok pozdeji pribírá arabštinu. V sexte už vede ctenárský kroužek ceské a francouzské literatury, který mezi studenty založil.
Kvuli náhlé smrti otce se roku 1896 rodina stehuje do Kolína a Bedrich Hrozný pokracuje ve studiu na kolínském gymnáziu, kde se setkává s prof. dr. Justinem Václavem Práškem . Toto setkání je pro neho velmi duležité – Bedrichu Hroznému se dostává plné podpory od tohoto pionýra ceské orientalistiky. Hrozný se zde napr. naucil základy asyrštiny a akkadského písma.
V cervnu roku 1897 složil s vyznamenáním maturitní zkoušku na kolínském gymnáziu a následne odjíždí do Vídne, aby se zde dle prání otce zapsal na evangelickou bohosloveckou fakultu. Na této fakulte se ale nevyucoval ani jeden z Hrozného oblíbených oboru a tak se nakonec rozhoduje pro studium na filosofické fakulte, kde ale postrádá prednášky asyrštiny a sumerštiny a jejich studiu se venuje jako samouk. V této dobe studuje mimo arabštiny, hebrejštiny, aramejštiny, staroegyptštiny a rady dalších mrtvých jazyku také paleografii, diplomatiku, archeologii a hermeneutiku.
29. cervence 1901 po ctyrech letech studia je promován na doktora filosofie a žádá o stipendium. To je mu o mesíc pozdeji udeleno a Hrozný se vydává do Berlína. Zde se setkává s Fridrichem Delitzschem-koryfejem nemecké orientalistiky, jež ho predstavil Sachauovi a Barthovi - dvema nejvýznamnejším berlínským semitologum. V Delitzschove seminári si pro práci vybírá téma „Peníze ve staré Babylonii“. Prostudoval literární prameny i vlastní babylonské texty, zejména penalizacní sankce babylónských hospodárských smluv, jejichž všeobecne-ekonomické a penežní termíny byly zcela neprobádané a vyložil je novým zpusobem, který Delitzsch akceptoval, takže mohl toto dílo uverejnit pod titulem „Peníze u Babylonanu“. Toto nijak rozsáhlé dílo vyšlo ve ctvrtém svazku Delitzschovy sbírky asyriologických pojednání a rázem ucinilo Hrozného jméno známým po celém svete .
V kvetnu roku 1902 se vydává Hrozný do Anglie prostudovat dosud nepublikované originály egyptských textu „hymny na boha Niniba“. Zrekonstruované texty prepsal, preložil a opatril dukladným filologickým komentárem. Roku 1903 je vydala Berlínská predoasijská spolecnost pod názvem „Sumersko-babylonské mythy o bohu Ninragovi(Ninibovi)“ a toto dílo se pozdeji dockalo i druhého vydání.
Poté získal místo ve Vídenské knihovne kde pracuje dalších šestnáct let. Mezitím dvakrát navštíví Prední Východ a pri druhé výprave je poveren vydáním klínopisných textu z Boghazköy. Zde se také dukladne seznamuje s chetitštinou, císt ji lze celkem snadno - je psaná akkadským klínopisem, avšak porozumet ji, to nelze – je totiž v neznámé reci. A tak se zde zacíná Bedrich Hrozný zaobírat chetitským problémem, v roce 1914 ale vypuká 1.svetová válka a Hrozný se je nucen vrátit. Je povolán do armády a na rozluštení pracuje dál i za války. V roce 1917(viz. obrázek 7) vydává „Rec Chetitu, její stavba a príslušnost k indoevropskému jazykovému kmenu“. V roce 1918 je Bedrich Hrozný jmenován profesorem klínopisného bádání a dejin starého Orientu na pražské univerzite. O šest let pozdeji se mu podarilo shromáždit dostatek penez a zorganizovat úspešnou „První výzkumnou výpravu cs. do Orientu“. Hrozný v této dobe získává znacnou vážnost ale i popularitu, dostává se mu rady poct: univerzity v Paríži, Oslu a Sofii mu udelují cestné doktoráty; získává clenství v mnoha ucených spolecností a prednáší po celé Evrope. Po rozluštení nápisu klínove-chetitských obrátil svou pozornost na luštení hieroglyfické chetitštiny. Vydal se tedy v roce 1934 na petimesícní cestu do Malé Asie, kde okopíroval 86 nápisu na skalách, stélách, oltárích i olovených destickách nejruznejších míst Turecka. Získaný materiál pak vydal v „Chetitských hieroglyfických nápisech“, v této knize pak uverejnil první mluvnici, jíž jsou tyto nápisy psány, dále zjistil, že rec chetitských hieroglyfických nápisu je rovnež indoevropská. Urcení jazyka jako indoevropského bylo správné, ale nutno poznamenat, že jeho mluvnice a vetšina prekladu hieroglyfických nápisu byla pozdejším bádáním urcena jako chybná.
Poté zacíná pracovat na rozsáhlém díle „Nejstarší dejiny Prední Asie“, pritom publikuje celou radu monografií a prednáší na mnoha zahranicních univerzitách.
Bedrich Hrozný se také pozdeji pokouší luštit protoindické nápisy, avšak opet bohužel neúspešne. V kvetnu 1944 byl zasažen záchvatem mrtvice jež ho prinutila zanechat akademické cinnosti na univerzite, presto však nadále pracoval a publikoval. 22.dubna 1952 upadl ve své pracovne a byl prevezen do vojenské nemocnice ve Strešovicích. Pozdeji se lécil ve státním sanatoriu kde byl 12.listopadu 1952 jmenován clenem Ceskoslovenské akademie ved a kde také o nekolik mesícu pozdeji, dne 22. prosince, zemrel.
5.1 Luštení Chetitštiny
Hrozný stál pred problémem vyluštit neznámou rec ze známého písma. Nemel pritom žádnou bilingvu, žádné záchytné body a ani se nemohl opírat o dílcí úspechy bádání jiných ucencu – žádné zde nebyly. Popišme si nyní postup jeho práce – prvním krokem bylo opatrení dostatecného množství tabulek. Dalším krokem pak bylo zjištení nalezište tabulek, aby získal predstavu o charakteru tabulek. Tretím krokem bylo roztrídení tabulek podle nalezište a predpokládané souvislosti.
Poté zacal sestavené tabulky kopírovat. Nejdríve prepisoval slova z tabulek do latinky a získané slovní fondy rozepisoval na zvláštní lístky. Lístky pak serazoval podle abecedy a takto usporádaná slova prepisoval do slovníku. Pozdeji zmenil svou techniku a zacal sestavovat slovník neznámých slov obrácene, podle koncovek. Z tohoto zpusobu odvodil casování chetitského slovesa iiauwaar v prítomném case, o nemž už vedel, že znamená „delat“. Toto sloveso melo navíc tytéž prípony jako staroindické yámi (jít, jet) nebo recké títhemi (klást).
Dále se pokoušel pokrocit pomocí ideogramu – vetšiny jich bylo používáno ve všech recech, které se psaly akkadským písmem a byly prevzaty ze sumerského písma. Ackoli byla jejich výslovnost ruzná, psaly se všech kulturách stejne a jejich význam byl znám. Hledal v textu tyto ideogramy a podle souvislosti se snažil zjistit význam dalších slov. To se mu podarilo ve vete obsahující ideogram pro „chléb“. Díky podobnosti nekterých chetitských slov s latinskými, nemeckými nebo anglickými (napr. „wa-a-tar“ s anglickým „water“ ci nemeckým „wasser“ ) pak dokázal preložit chetitskou vetu, která znela: „Nyní chléb budete jísti, vodu pak budete píti“. Postupne se tímto zpusobem zacíná slovník obohacovat o nejbežnejší výrazy jako: válka, mrzák, dobývání, plenení, hruza... Hrozný navíc objevil další duležitý fakt - príbuznost s indoevropskými jazyky dokázala, že chetitština byla indoevropský jazyk.

Záver
U prací tohoto druhu je pravdepodobne nejduležitejší pravdivost a úplnost predkládaných faktu. Toho jsem se samozrejme snažil dosáhnout i já. Mám ale myslím oduvodnený strach, že v tomto ohledu nedosáhla má práce vytycených cílu - muže být neúplná. Ani v jedné z použitých knih není napríklad bezpecne zodpovezena otázka odkud, kudy a vlastne ani kdy, prišly indoevropské kmeny do Malé Asie. Je dost možné, že tato skutecnost byla odhalena až v nedávné dobe a díky nedostatku nové literatury tedy chybí v mé práci. Nemel jsem k dispozici novejší knihy na dostatecné úrovni; možná je vina na mé strane, že jsem se tak snadno spokojil se starší literaturou, protože novejší (a snad i dostatecne podrobné) tituly byly neustále vypujcené. Toto tedy mohlo zpusobit neúplnost a s tím i spojenou nepravdivost údaju. Je také dost dobre možné, že rada letopoctu nebo jen tvrzení se casem ukázala jako mylná a presto jsou zde uvedená.
Navzdory tomu si myslím, že práce plní základní úcel – tedy umožnit ctenári poznání Chetitské ríše, její reci, historie, kultury a v neposlední rade také osobnosti Bedricha Hrozného. V tomto ohledu snad má práce obstojí.

Použitá literatura:
Zamarovský Vojtech: Za tajemstvím ríše Chetitu, Mladá fronta, Praha 1961
Wickel Johann Joachim: Dejiny umení staroveku Stati, Odeon, Praha 1986
Soucková Jana: Staroveký prední východ, Mladá fronta, Praha 1979
Pecírka Jan a kol.: Dejiny praveku a staroveku I, SNP, Praha 1979
Burian Jan: Cesty starovekých civilizací, Práce, Praha 1973
Oliva Pavel: Dejiny starovekého sveta, Scientia, Praha 1994
Augusta Pavel, Honzák František: Bitva u Kadeše: v Spolecenské vedy ve škole, 43, 1986-87, str.220-223

Prílohy

obrázek 1-smlouva mezi chetitským vicekrálem v Karchemiši a vazalem v Ugaritu

obrázek 2-chetitské válecné vozy byly neuveritelne lehké-pouhých 5-10 kg

obrázek 3-foto boha na "Královské bráne" v Chattuši

obrázek 4-bohyne slunce s dítetem

obrázek 5-chetitský zákoník z 15.-14. stol pr. n. l.

obrázek 6-chetitské obytné domy

obrázek 7-Bedrich Hrozný v dobe kdy rozluštil klínopisnou rec Chetitu

obrázek 8-"Lví brána" pri vstupu do Chattuše


Diskuse

Buď první, kdo se vyjádří k tomuto příspěvku (0)